28. července 2021

Místo činu - napsala Bohdana Pufferová

Mám husí kůži, když zapínám rádio a slyším hlas, mé dcery Terezky. „Moje máma je žena činu!“ Pokračuje dál se vzpomínkou, kterou mám stále živě před očima. S přehledem vypráví a já volám na svého muže: „Ona nezapomněla na holubí křídla!“ Usedám do křesla s ranní kávou a po tvářích mi tečou slzy dojetí.
Když jsem před lety zahlédla mezi stromy na silonu viset holuba za cíp křídla, zhrozila jsem se. Bylo mi úzko, z pohledu na něj, jak se škubal a trpěl. Kolemjdoucí soused mě nepotěšil větou: „Tohle nikdo řešit nebude! “ To mě ale neznal. Když si něco zamanu, tak to dotáhnu do konce.
Co vám budu povídat, po návratu domů jsem žhavila drát. Přepojovali mě z útulku na ornitologickou stanici a další organizace. Nikde jsem však nepochodila. Ale to mě nezastavilo. Vytočila jsem Městskou policii. Zhruba do třiceti minut stáli dva dobře rostlí příslušníci v uniformách před mým vchodem se slovy: „Tak co se tady stalo, občanko?”
Dostali hlášení, ale netušili, proč jsou tu. Smích se mi dral na rty, ač situace byla vážná. „Holub, tam v lese na silonu.” Čekali nejspíš nějaký kriminální delikt. Zavedla jsem je tedy na místo činu. Stáli tam, koukali a možná by tam byli do dnes.
Směle jsem tedy navrhla řešení. Napadlo mě zavolat hasiče. Po pár minutách se naší ulicí rozléhá siréna. Chvíli stáli a kroutili hlavami. Věřte, nebo ne, do pár minut tam stálo hasičské auto s vysokým žebříkem. Záchranná mise mohla začít. Akci jsem už bohužel neviděla, protože mé roční dítě už se také hlásilo o své nároky. Na duši mě ale hřálo, že ten holoubek nezemřel nehumánním způsobem.
Děti vnímají víc, než si my dospělí dokážeme představit. Naše Terezka miluje zvířátka a já věřím, že k tomu přispěla i záchrana toho nebohého ptáčka. 




























Původní verze: