8. července 2021

Bílé sportovní ponožky - napsala Dana Emingerová

Koláž: David Vávra
Cyrilovi přezdívají v redakci Tisíc voltů. Všichni tři kluci jsou po něm. Pokulhávám za nimi, seč mi síly stačí… ale někdy už opravdu nestačí a pak s opožděným pochopením vzpomínám na svou maminku, která na věčné dětské volání občas už naštvaně reagovala: „Necháte mě alespoň vyčistit si v klidu zuby?!“
Dnes vypravuju kluky do školy a manžela na služební cestu. Jako šéf zahraničního oddělení věhlasného deníku odlétá s prezidentem Havlem na oficiální návštěvu k protinožcům…
„Nevolala asistentka, jestli neposunuli ten odlet?“ ptá se. Žijeme totiž ještě v době předmobilové, kdy v domácnosti máme jen jeden normální telefon. Naší supermoderní vymožeností je však mobilní sluchátko, které často nosím při sobě. 
Manžel nervózně pobíhá sem a tam, protože si večer nestihl zabalit.
„Absolutně nechápu, kam jsi mi ztratila ty moje bílý sportovní ponožky,“ ozývá se z ložnice. 
„V šuplíku je nemáš?“
„To bych se asi neptal,“ vrčí sportovec, jehož největší zálibou se v posledních letech staly kolečkové brusle a všude je s sebou vozí.
„Tati, jedeš zase na závody?“ ptá se táty pětiletý Šimda.
„Ne, do Ameriky.“
„Na velryby?“ zajímá se dítě a pak se otočí ke mně: „Hele, mami, co kdybysme odpoledne jeli na velryby s tátou. Já už jsem tam dlouho nebyl,“ napadá předškoláka asi při vzpomínce na naši poslední dovolenou, kdy jsme jezdili po oceánu a pozorovali plejtváky.
„Budeš se muset spokojit s dědovými pstruhy na Mnichovce,“ odbudu ho.
Oblékám kluky, prostírám k snídani, vařím čaj, mažu rohlíky, chystám meducínu staršímu Jiříkovi.
„To je ta hnusná, nebo ta vynikající?“ ptá se.
„Určitě vynikající,“ odpovídám, abych do něj sirup co nejrychleji vpravila.
„Hnusná, hnusná!“ provokuje brášku Šimon a Jirka s výkřikem: „Fuj!“ odpálí lžičku i s meducínou na druhý konec kuchyně.
A už je tu zase manžel Cyril: „Doprčic! Kde mám ty bílý sportovní ponožky?!“ zuří a lepí se k růžové hmotě na podlaze. Otírám podlahu i manžela. Pak honem běžím do prádelny hledat součást „nejdůležitějšího zpravodajského vybavení“ na cestu s prezidentem. Ani na šňůrách, ani ve špíně bílé ponožky nejsou.
„Nedala je ulízečka zase k tobě?“ soptí proslulý „chladnokrevný válečný reportér“, když se vracím s prázdnou. Vyhazuji šatstvo ze skříní a nespravedlivě proklínám svou báječnou domácí pomocnici. Díky ní si přece jen – na rozdíl od své maminky – mohu dopřát víc luxusu, než vyčistit si v klidu zuby. Její zásadní chybou však je, že pravidelně míchá spoďáry s krajkami mezi pánské slipy.
„Hotovóóóó,“ ozývá se z koupelny. Do toho zvoní telefon.
„Nezlobte se, mám jednání,“ říkám do sluchátka, aniž vím, kdo mi volá. S uchem přilepeným k přístroji pomáhám malému Šimonovi utřít prdelku. Dítě na mě vyděšeně civí. Těžko mu vysvětlím, že tohle profesionální zaklínadlo funguje na mé potencionální chlebodárce mnohem lépe, než upřímné doznání, že právě čistím synovi zadek či hledám manželovy fusekle.
„Nechápu, proč Šimon každé ráno smrdí na záchodě, když se tam myjeme,“ vchází do koupelny Jiřík a ostentativně si zacpává nos. Rozhazuji bezmocně ruce, zatímco Šimon dotčeně volá: „To není pravda, já nesmrdím. Jednání tu měl i táta!“
Znovu zvoní telefon.
„Můžete mi říct e-mail?“ ptá se čísi sekretářka v momentě, kdy zpruzený Cyril opakuje: „Opravdu nerozumím tomu, komu tady vadí moje bílý sportovní ponožky.“
„Jestli mám e-mail? Ne, mám jen Pampers!“ řičím do sluchátka, ačkoliv si jasně uvědomuji, že paní na druhém konci aparátu za ztracené fusekle vůbec nemůže.
Marně prohrabávám skříně, nevybalenou tašku z chalupy… V tom zvednu oči a vidím nad sebou Jirku, jehož podkolenky mají jakousi patu na lýtku. 
„Rychle si sundej ty fusky. To nevidíš, že jsou ti velké?!“ Dítě bezmyšlenkovitě stahuje bílé ponožky velikosti 44 a hloubavě praví: „Kdo je větší, ten víc smrdí, že jo?“ 
„Utíkej si pro jiné ponožky, ať stihneme školku!“ napomínám synka a pak se vydávám s vítězným úsměvem na tváři hledat manžela, jehož sakrování nad špinavými bruslemi se ozývá z opačného konce domu. 
Do toho znovu zvoní telefon. 
„Sháníme už od včerejška pana reportéra,“ říká sluchátko. „Odlet prezidenta byl posunutý o hodinu dřív!“
Pádím za Cyrilem s ponožkami a urgentní zprávou. Než však obojí stačím předat, v patře se objeví Šimon a vyděšeně ječí: „Mamííí, já jsem propíchl bratříčka! Jirka tu leží v krvi!“
Ve dveřích dětského pokoje stojí Jiřík. Z vlasů mu crčí krev a teče přes obličej. Chlapci se pohádali o to, kdo víc na záchodě „při jednání“ smrdí, přičemž rvavý benjamínek Šimon hodil po starším bratrovi pravítkem. Rychle utírám krev vším, co je po ruce. Naštěstí jde jen o malé škrábnutí. Ale červená teče proudem…
Telefon zase zvoní. Cyril mi vytrhne aparát z ruky, bleskne po mně hrozivým pohledem a pak s napolo dopnutými kufry naskakuje do auta. 
Ještě mu rozpačitě mávám. Světlým šátkem s červenými puntíčky. 
Ne, to není šátek. 
V ruce držím manželovy lehce zakrvavěné bílé sportovní ponožky.