7. června 2021

Výšlap – napsala Zuzana Kratochvílová

Po náročném letu přes oceán, pár dnech strávených v Limě a autobuse jsme konečně v horách a stoupáme na námi vytoužené místo – Machu Picchu. Linda jde přede mnou, abych ji mohl v případě pádu chytit. Je to její první velká cesta.
„Běž pomalu, miláčku, jo? Abys nepřehnala tempo. Máme toho před sebou docela dost...,“ pronesu laškovně, ale Linda se ani neotočí, ani neodpoví.
Doufám, že zase nemá ty svoje dny. To je s ní vždycky k nevydržení. Říkal jsem jí to jasně a chystal ji na výšlap dopředu. Ale ona že musí jet konečně se mnou, že chce taky zažít to všechno co já, aby o tom pak mohla doma vyprávět kamarádkám.
Asi po tři sta schodech se Linda otočí a zavrčí: „Kolik že těch schodů bude?“
Usmívám se a mlčím. To je horší než s malým dítětem. Že já vůl ji sem bral.
„A víš, že přesně ani nevím? Možná bude lepší je nepočítat, co? Představuj si ten cíl a hned se budeš cítit líp.“
„Jak nevíš? Ty nevíš, kolik jich je?!“
„Tak třeba ještě 1521, nepočítal jsem je, tak nevím.“
„No to nemyslíš vážně. Mě už teď bolí záda.“
„Jak tě mohou bolet, když všechno těžké nesu já?“
„Ten batoh je prostě těžký.“
„Ale lásko, to jsem ti přece říkal, že to nebude procházka na Petřín.“
„Říkal, říkal, ale o tolika schodech jsi nic neříkal.“
„Tak ukaž, něco mi dej, ať se ti šlape líp, jo?“
Linda vytahuje láhev s pleťovým mlékem. 500 ml! „Tak mi vezmi aspoň tohle.“
„Co to, proboha, táhneš?“
„No, co asi? Přece si musím každý den mazat pleť, obzvlášť po takové zátěži.“
„Tak to jo, to je samozřejmé,“ pronesu s ledovým klidem a říkám si, že blondýnky je fakt nejlepší otestovat v horách. Tu další ovšem beru do Krkonoš. Jinak je to příliš drahá sranda…

Žádné komentáře:

Okomentovat