30. června 2021

Ve Španělsku beze slov – napsala Lucie Hybšová

Jeden z mých nejzajímavějších zážitků se odehrál přibližně před dvěma lety. Z šesté třídy zbýval měsíc a půl a já jsem se společně se školou vydala na výměnný pobyt do Madridu. Dodnes netuším, kde jsem sebrala odvahu vydat se do španělsky mluvící země. Španělsky jsem uměla jen tolik, kolik se toho můžete naučit za osm měsíců na státní základní škole, a anglicky jsem dokázala prakticky jen pozdravit.
V Praze jsem nasedla do letadla a vystoupila v Madridu, kde na mě již čekala hostitelská rodina. Hned od pohledu to byli velmi vřelí lidé. Všichni mě pevně objali a tamní maminka mi ještě k tomu vlepila pusu na tvář. Snažila jsem se netvářit příliš vyděšeně, když na mě začali mluvit rychlou španělštinou, a přitom gestikulovali rukama, ale soudě podle toho, jak rychle přepnuli do angličtiny, bych řekla, že tak dobrá jsem ve skrývání svých rozpaků nebyla.
Byla jsem tam náročných deset dní. Z velké části jsem netušila, o čem mluví, nebo co po mně chtějí. Sice jsem se předešlých šest let angličtinu učila a měla z ní povětšinou jedničky, ale mluvit jsem dokázala jen k uzoufání špatně. Pouze jsem přikyvovala a snažila se tvářit se, pokud možno, co nejméně zmateně. Ráda bych řekla, že jsem s nimi prohodila více než jedenáct vět za celkový pobyt, ale to by byla vskutku obrovská lež. Mluvila jsem minimálně, ať už kvůli strachu, nebo kvůli mé tehdejší špatné znalosti anglického či španělského jazyka.
Nicméně to uběhlo poměrně rychle a než jsem se nadála a pořádně rozkoukala, znovu jsem seděla v letadle směr Letiště Václava Havla, ale tentokrát se španělskými společníky po boku. Původně to mělo být tak, že pojedu s dívkou, u níž jsem byla ubytovaná, ale ta to na poslední chvíli zrušila, a tak jsem byla nucena uvolnit svou postel Španělovi jménem Antonio.
Byl to syn španělské ministryně financí a myslím, že bych byla schopná se s ním skamarádit, kdyby se mnou byl ochotný prohodit alespoň půl slova. Jsem si vědoma toho, jak zvláštně to může vyznít vzhledem k tomu, že jsem v předešlých větách psala o své neschopnosti mluvit s hostitelskou rodinou, ale v Praze jsem se s ním opravdu snažila zapříst rozhovor. Ptala jsem se na dětinské a možná poněkud hloupě vyznívající otázky typu: „Jaká je tvoje oblíbená barva?“ nebo „Co děláš rád ve volném čase?“ Nicméně mi vždycky pouze stroze odpovídal: „Je mi to jedno“ či „Nedělám nic.“
V žádném případě ho nechci popisovat špatně, ale na člověka – a obzvláště na tehdy dvanáctiletou dívku – neudělalo přílišný dojem, když po jeho odjezdu nalezla jeho spodní prádlo pod nočním stolkem.
Suma sumárum to byly vskutku náročné dny, ale nakonec jsem ráda, že jsem se tehdy odhodlala a jela jsem, i přes můj počáteční strach. Skamarádila jsem se s lidmi, s nimiž by mě to za normálních okolností nenapadlo, a naučila jsem se něco málo o samostatnosti. Netvrdím, že jsem kdovíjak zazářila a ukázala se v tom nejlepším světle, ale rozhodně to celé mohlo dopadnout daleko hůře.
Nakonec jsem to přežila ve zdraví a odnesla si i několik vtipných historek – tedy doufám, že budou jednou vtipné…

Žádné komentáře:

Okomentovat