28. června 2021

Svátek světel - napsala Lucie Vostárková

Smráká se, svícny s osmi hořícími svíčkami prozařují okna a vchody okolních domů. Je neděle 9. prosince, předposlední den Chanuky - Svátku světel.
S kamarádkou procházíme okolo silničních zátarasů do odlehlé ulice. Míjíme čím dál tím více mužů v černých kloboucích a kaftanech, kteří se ztrácejí a zase vynořují ze tmy. Z oken se line zpěv, odříkávání modliteb a vůně sváteční večeře. Vstupujeme do Me’a Še’arim, jedné z nejstraších židovských čtvrtí v Jeruzalémě, obývané ultraortodoxní komunitou Haredim.
Na ulici se povalují papíry a odpadky. Elektrické vedení, které se proplétá mezi domy, ve mě, jakožto Evropance a dceři elektrikáře, vyvolává značnou nedůvěru. Na jednom z mnoha hebrejsky psaných plakátů vyčnívá nápis v latince prosící turisty o nošení dostatečně zahalujícího oblečení při vstupu do čtvrti. Veřejného osvětlení je tu poskromnu, tmu narušují akorát světla z oken domácností a spousta hořících svíček na zápraží. Okolo nich se shlukují obyvatelé domů a odříkávají modlitby. Připadáme si jako v jiném století.
Noříme se do nitra čtvrti, bloudíme spletitými uličkami, když tu se nám zjevuje nečekaná podívaná. U jedněch dveří vedle svíček leží krabice sladkostí, kolem níž poskakuje nespočet dětí. Opodál v kruhu tančí muži a zpívají. Ženy v parukách se vynořují z domů s náručí plnou tradičních pokrmů, které skládají na venkovní stůl. Nikdy jsme nic takového neviděly. Přemýšlíme, zda je vhodné fotit. Po chvilce váhání se shodujeme, že by byla škoda takový moment nezachytit. S jistým ostychem každá vytahujeme mobilní telefon a mačkáme spoušť. Nevypadá, že by to někomu vadilo - nikdo z dospělých nám nevěnuje sebemenší pozornost. Jen pár dětí po nás zvídavě kouká. Jedno z nich přiběhlo do naší těsné blízkosti. Nevraživě si nás prohlíží od hlavy až k patě. Nelíbíme se mu. Dává jasně najevo, že bychom měly odejít. Na to, že je mu maximálně osm, budí docela respekt.
Ze strachu z konfrontace a přihlédnutí k okolnosti, že kamarádka nejspíše nemá dostatečně dlouhou sukni spěšně míříme ze čtvrti ven. Ozve se výkřik. Otočíme se. Naše obavy se potvrzují. Lámanou angličtinou na nás cosi pokřikuje starý Žid mávající pěstičkou do vzduchu. Zda drží kámen či ne, netušíme. Přidáváme do kroku. Ještě se nám podaří nahlédnout do pár otevřených oken, která nám zprostředkují výjevy, jak muži studují tóru či rodiny hodují u sváteční večeře. O pár desítek kroků dále míjíme zátarasy. Jsme zpět v současnosti.

Žádné komentáře:

Okomentovat