8. června 2021

Fiasko s chlebem – napsal Elliot Jačků

„Vincente! Kde je ten chleba? Ve špajzu se válí poslední dva krajíce. Na co myslíš, ty hlavo děravá?” houkne z kuchyně matka, nad čímž se musím plácnout do čela. Sakra. Vyčerpané tělo přistane na měkké matraci. Dneska jsem toho moc nenaspal, alespoň mini šlofíček by bodnul. Hlavu zabořím do polštáře a spokojeně zavřu oči, když v tom matka vtrhne jako uragán do pokoje a naruší oázu klidu, kterou jsem si stačil během chvíle navodit. Záda opřená o futra, ruce trucovitě složené na prsou, noha přes nohu, ve tváři nebezpečný smrtící výraz. Přestřelka za tři – dva – jedna – teď.
„Ach jo, co je zas?” zavrčím vztekle. „Chci spát!” Slovo spát pro jistotu pořádně zdůrazním, kdyby je chtěl někdo nejmenovaný (máma) ignorovat.
„Tak na to můžeš rovnou zapomenout chlapečku. Za špatný spánkový režim nebo celkovou životosprávu si můžeš sám! Žádný chrápání. Co hodláš dělat v noci?”
„Víš, mami, odborníci tomu vymysleli název „insomnie”. Je to nemoc. Navíc jí mám ofiko, černý na bílým, v papí…”
„Nech si ty průpovídky. Dej se dohromady a mazej pro chleba. Ať už jsi zpátky!” skočí mi razantně do řeči.
Hlasitě vydechnu ve snaze nepodlehnout zoufalství z nedostatku energie.
„Fajn! Dojdu tam. Jen už jdi. Nepotřebuju, abys nade mnou držela stráž.”
Matka si odfrkne. Konečně odchází i bez utroušení další zbytečné poznámky, kritizující mou maličkost.
Připomínaje zombie, opouštím šouravými kroky útočiště hřejivého futonu a vydávám se na strastiplnou cestu chodbou. S pohledem upřeným k podlaze kontroluji dvojici malátných nohou pohyb za pohybem.
„Sakra, prachy!”
Z plátěnky vylovím šedivou peněženku a párkrát s ní zatřesu.
Jakmile uslyším ono známé kovové zacinkání, klid zaplaví mou mysl. Rozhodně neplánuji skončit jako minule, když jsem se vypravil, shodou okolností také pro chleba, do obchodu, bohužel úplně švorc. To bylo fiasko. Přešlapoval jsem jako tvrdý ý u regálu a zíral. Nic jiného mi totiž nezbývalo. Má ruka náruživě dolovala kapsu zející prázdnotou – až na ubohých 19 korun. Po důkladném zkoumání cenovek to vypadalo, že půjdu domů s prázdnou. Nejlevnější balíček byl za 21,90. A tak tam podivný, asociální adolescent, tedy já, kroužil dobrých pár minut uličkami, protože nevěděl, co dál. Člověk se prostě jen tak nevzdá, že jo. Po procházce sámoškou jsem se vrátil do osudné sekce s pečivem a snad poprvé v životě pocítil radost v úplně jiném světle. Chleby byly polepené zářivými štítky označujícími slevu. Klika. Prostě klika...
„Tak já letim. Čau!” rozloučím se s mámou a s nechutí vklouznu do obnošených vansek.
Vtom se vchodové dveře rozletí dokořán a mezi nimi stojí můj anděl strážný.
„Uhni brácha, mám hlad. Jídelna vaří pěkný blafy, takže si jdu udělat topinky,” řekne sestra a zamilovaně pohlédne na čerstvý pecen, který třímá pevně v rukou.

Žádné komentáře:

Okomentovat