4. května 2021

Stojan na tužky - napsala Zuzana Kratochvílová

Tak už zase sedí a neví, jak začít. Klasika. Otevře si počítač, chvilku něco čte a pak se snaží psát. Buší do klávesnice jako zběsilá a když dopíše, tak zase čte. A maže a píše a maže a píše. Je celá nevrlá, protože jako vždycky píše na poslední chvíli. Zase nestíhá. 
„Jo, holka, kdybys lépe plánovala, nemusela bys tak spěchat!“ Jenže to ona neví, protože mi nerozumí.
Tváří se zasmušile, když jí něco nejde nebo ji někdo vyruší uprostřed psaní. To je pak celá nesvá, popudlivá a úsečná.
„Teď ne, prosím“ snaží se okřiknout děti rádo by mile, ale z tónu jejího hlasu je slyšet podrážděnost.
Občas je vidět ale i blažený pocit, když něco napíše a pak si to přečte dokonce nahlas. Nedělá to pokaždé, takže to už musí být, abych se toho dočkal.
Občas do mě taky sáhne a vyloví nějakou tužku a místo do počítače si píše na papír. V tu chvíli jí chci říct: „Nebuď smutná a věř si, já jsem tady s tebou a jednou se ti to povede. Tu knížku prostě napíšeš.“


Cvičení: Jak mě vidí…
Zadání: Napište odstavec či dva o tom, jak píšete.
Upřesnění: Vypravěčem o vašem psaní však musí být nějaký neživý předmět z vašeho okolí, anebo třeba domácí mazlíček či jiné zvíře, které je přítomné vašemu tvůrčímu zápalu nebo spisovatelskému bloku. Jak vás „vidí“ při vaší tvorbě fíkus v rohu či hrnek na kafe? Co si asi myslí váš pes, když vás pozoruje při psaní?

Žádné komentáře:

Okomentovat