9. dubna 2021

Slzopády - napsala Zdena Součková

„No, tak ve čtyři teda rozhodně vstávat nebudu…máme prázdniny…vy jste se úplně zbláznily…“
„Zbláznily, copak takhle se mluví s maminkama?! Cestou uvidíme východ slunce na moři, to je přece nezapomenutelný zážitek!“ Nesouhlasné brblání nás provází celou cestu z pláže až domů. Nespravily to ani velké porce zmrzliny. I když aspoň chvílemi bylo ticho.
„Ještě že už mi bude příští rok čtrnáct“, znechuceně se obrací Eliška na svého dvanáctiletého bratrance Jirku, „už s něma nikdy nikam nepojedu, to je fakt vopruz…“. Tím „s něma“ myslí nás dvě. Mě, Annu, matku Alžběty a Elišky, a moji sestru Martu, matku introverta Jiřího. Já jsem celkem čerstvě vdova a Marta je celkem čerstvě rozvedená a nad vodou nás drží to, že máme hodně podobný smysl pro humor.
Jiří jen mlčky přikývne, ale zřejmě si myslí něco podobného. Alžběta, zvaná Bety, o dva roky starší než Eliška, obrátí oči v sloup. Jela s námi jen pod pohrůžkou prázdnin u babičky s dědou, kde by musela pomáhat na zahradě. Ale hlavně - moře je moře…
Abych pravdu řekla, já si ideální dovolenou představuji taky jinak, než se dvěma puberťačkami, kterým se rodič nezavděčí, kdyby se pokrájel. Marta s Jiříkem zatím takové problémy nemá. Ale aby to bylo spravedlivé, trpí jinak. Oblíbil si ji místní opilec Stanko, který bydlí kousek od nás. Přes den za malý poplatek vozí u přístavu děti na oslíkovi a u toho vydatně popíjí. Bohužel, naše každodenní cesta na pláž i zpět vede kolem přístavu. Marta se tak nechtěně stala atrakcí pro turisty, když jí opilý Stanko každý večer padá k nohám, a vyznává jí lásku.
Já a moje pubertální dcery nemáme rády dlouhé pěší výlety, Marta s Jirkou se zase neradi koupou. Marta je zimomřivá, já nesnáším horko, Marta je skřivan, já sova. Děti to mají úplně stejně po matkách, i když Alžbětu teď nebaví vůbec nic. Jirka mlčí, jen občas se tváří nesouhlasně. Je docela obtížné vymýšlet program tak, aby byli všichni spokojení.
Jinak to tady máme zařízené dobře. Marta s Jirkou ráno brzy vstanou a jdou koupit čerstvé pečivo. Nachystají snídani a Jirka, nyní s funkcí „národní buditel“, nás jde šetrně vzbudit. K výkonu své funkce si původně pořídil malou trumpetku, ale zkusil to jen jednou. Po ránu totiž bývám nevrlá a nesnáším, když mě někdo budí.
Eliška je „konzument a opozičník“, protože i když brblá, tak sní všechno. Bety je„kulinární poradce“, snaží se plánovat jídelníček. Dva dny je třeba vegetariánka, ale když jsou řízky, tak si dá, a šunka není maso. Marta je „pokladník a provianťák“, a já jsem „referent odpoledního klidu“ a „strážce kávy“.
Pár dní spokojeného válení na pláži, krátké procházky po okolí. Už se zdálo, že se nad naší skupinkou klene duha spokojenosti, ale Marta si vymyslela delší výlet. Vyfotit východ slunce z lodi je jistě vynikající nápad. Nebýt toho, že to chce vstávat tak ve čtyři hodiny. Absence ranní kávy a rozhodnutí, že snídaně bude až ve městě na trhu, nám spavcům náladu nijak nepozvedlo.
V mrazivém tichu a studeném větru skoro běžíme liduprázdnými ulicemi do přístavu a rychle se utíkáme schovat na loď. První vyplouvá v pět hodin, jezdí s ní místní lidi do města do práce. Ale rozespalý kapitán nervózně poklepává na hodinky a pantomimicky nám vysvětluje, že posádka ještě spí, a odjezd je v 8 hodin. Nevěřícně postáváme na molu, podle jízdního řádu už jsme měli dávno vyplout. Autobusová zastávka taky pustá. Pro udržení morálky ve skupině už Marta dětem naslibovala málem i živou mořskou pannu, a mně krásnou cukrárnu s velkou kávou v přístavu. Po čtvrt hodině už jí dochází argumenty, je nám zima, hrozí vzpoura a potupný návrat domů. Vysvobodil nás taxík, který smykem přistál u zastávky a honem, honem nastupovat. Nevadí, že je nás pět, nevadí, že nemáme moc peněz, hlavně rychle. Odvezl nějakou partu z baru, a nechce jet zpátky prázdný.
Teď už je to ale fakt divý. Ulice i stánky na trhu jsou liduprázdné, připadáme si jako v katastrofickém filmu o konci světa. Bezradně bloumáme kolem přístavu. Konečně otevřená pekárna! Hladové děti vtrhnout dovnitř. V ještě zcela nedoplněných regálech Bety rozhodným gestem vybírá velké, kulaté, bíle posypané pečivo a vztyčí všech pět prstů. „Pět těhdle koláčů! Ty budou určitě s tvarohem!“ Prodavačka nevěřícně opakuje, jestli opravdu pět? Ano, pět, trošku hystericky vykřikne Bety a pět nalakovaných prstíku vrazí prodavačce až pod nos. Ta se na mě soustrastně pousměje, pokrčí rameny a do velkého papírového pytle nastrká pět velkých kol. Děti venku dychtivě trhají obal a hladově se zakousnou do pečiva. Prodavačka za výlohou se směje a ukazuje naši skupinu kolegyni. Jak jsme se později dozvěděli, tento typ chleba se kupuje k polévce nebo k jídlu s omáčkou. Odlamují se malé kousky a namáčí se v omáčce. Suchý je dost obtížně poživatelný. Povedla se mi velmi pěkná fotka - zklamáním protažené bledé obličejíky, kterým z úst visí celé pecny suchého chleba. My s Martou jsme se na sebe radši nedívaly, protože náš smích by situaci leda zhoršil. Naštěstí jsme hned za rohem objevily jakousi hospodu, kam jsme děti pod příslibem dobré limonády nalákaly. Ale hlavně šlo o naši ranní kávu, bez které jsme, hlavně teda já, nemohly nastartovat.
Už strmé schody kamsi dolů do podzemí nás měly varovat, že to asi nebude cukrárna, vhodná pro děti, ale nebylo zbytí. Vzadu v potemnělém baru seděli dva opilí námořníci ve společnosti tří žen, na svůj pokročilý věk poměrně odvážně oblečených. Námořníci zaregistrovali příchod čerstvého masa a probrali se z letargie. Ženy zbystřily taky a nevraživými pohledy hodnotily svoji potencionální konkurenci. Dvě kávy a tři minerálky jsme dostali obratem, majitel z nás byl asi trochu nervózní. Evidentně naše skupina neodpovídala běžným návštěvníkům lokálu.
My s Martou, zvyklé na řádné kafáčky, až po vrch plné lahodného černého moku, jsme nevěřícně zíraly na malinké šálečky, jako pro panenky, kde se na dně stydlivě krčila loužička jakési nahnědlé tekutiny nevábné vůně. Teď už se to nedalo zadržet, slzy smíchu nám stékaly z očí. Děti pomalu začínaly brunátnět vzteky a tiše si vyměňovaly nelichotivé poznámky. Po usrknutí kávy jsme se mírně uklidnily a dolily jsme si do šálečků trošku minerálky, abychom měly aspoň jeden další lok. Slaná minerálka však byla poslední kapkou, která protrhla přehradu naší zdrženlivosti. Čtyřhodinové napětí, od rána nashromážděné, muselo ven. Doslova jsme řvaly smíchy, hlavy položené na upatlaných stolech. Nebyly jsme schopné se vzpamatovat.
„Mamííí, voni jdou k nám!“, námořníci se vrávoravým krokem blížili k našemu stolu. Následovaly je nasupené dámy, které si, jak se nám zdálo, zálibně prohlížely svoje ostře nabroušené rudé nehty. I když možná jenom prostě odcházeli, smích nás rychle přešel a v tu ránu jsme byli nahoře na ulici. Ani nevím, jestli jsme zaplatili. Každopádně tam na oplátku zůstalo našich pět nakousnutých chlebů. Venku mezitím město ožilo a vyšlo najevo, že je jakýsi církevní svátek a tím pádem není pracovní den. My s Martou jsme se vrhly na pořádné kafe, děti se dočkaly tvarohových koláčů: „no to je fakt zážitek, vidělas, jak se řehtaly? No tak doufám, že já takhle potrhlá nikdy nebudu… ještě, že tam nebyli žádní normální lidi… fakt už se k nim nebudu příště hlásit, představ si, že by tam byli nějací borci…trapááás…“, a konečně zase na chvíli zavládlo příměří.

Avšak ani tato zkušenost neodradila Martu od plánování dalšího výletu. Lodí proti proudu řeky Krka, až k úpatí celého komplexu vodopádů, se jí zdálo jako ideální povyražení. Vzhledem k tomu, že tentokrát by se nemuselo tak brzo vstávat a pěší trasa kolem vodopádů není dlouhá, protestovaly jsme jen mírně. Navíc Bety s Eliškou aspoň konečně provětrají svoje nové šaty na veřejnosti, když na pláž vyběhnou vždycky jen v kraťasech a tričku.
Počasí bylo na výlet akorát. Nijak vysoké teploty ještě osvěžoval mírný větřík od moře. Jen jestli nám nebude vadit, že celou loď má objednanou skupina Polských turistů, ale my se jim tam prý ještě vejdeme, ptá se delegátka. Co by vadilo, s Polákama se aspoň domluvíme.
Poláci byli družní, dva mladí chlapci hned začali obletovat Elišku a Bety, takže ty byly ve svém živlu. Jiřík má taky kamaráda. Malý chlapec se s ním dělí o dalekohled, a oba mlčky soustředěně pozorují cosi v dálce. My s Martou jsme dostaly kávu, prostě letní bezstarostná spokojenost. Chvílemi jsme dokonce s dětmi společně žertovali a fotili jsme se s mraky, které nám s Martou připomínaly starořecké bohy. Nejpovedenější byl Poseidon s trojzubcem.
V žáru poledního slunce se však moje euforie začala rychle rozpouštět. Slunce pražilo, bylo úplné bezvětří, a příjemné teplo se měnilo na ohavné vedro. Cesta kolem vodopádů ve stínu stromů byla sice po všech stránkách úžasná, ale pro mě poměrně úmorná. Hlavně proto, že jsem neustále musela hlídat Bety s Eliškou, které se vytrvale snažily ztratit z mého dohledu. Celkem mi to kazilo dojem z azurového nebe, křišťálové vody, hučících a zurčících vodopádů a pestrobarevných květů. Jedním okem jsem se snažila koukat do foťáku, abych si to aspoň doma v klidu prohlédla, a druhé oko se věnovalo hlídání dětí. Marta nesnáší výšky, mosty a mostečky nad vířící vodou přecházela pomalu, s přivřenýma očima a s nejvyšší opatrností. Zato Jirka s Polským chlapečkem se nadšeně nakláněli přes zábradlí. Jednou ho od pádu do vířící hlubiny zachránila jen guma od trenýrek, za kterou jsem ho v poslední chvíli zachytila. Aspoň tak vypadala situace z mého pohledu.
„Mami, ty nás jenom ztrapňuješ, musíš tady pořád vřískat?“
„ Vidělas, jak ho držela za ty trencle? Fakt trapas ... fakt nemožná … že jsme sem vůbec s něma jely …“
„Proč bysme nemohly s klukama jít támhle? Jenom proto, že vy chcete semhle?“
„Fakt vopruz … už abysme jely zpátky…… to je horší než posledně“, rozhořčeně melou jedna přes druhou. Jakkoliv se většinu času spolu hádají, když se mají vzepřít autoritě, to jako mě, v tu ránu jsou jedna ruka.
„To já jsem v pubertě určitě taková nebyla, nepamatuju si, že bysme si na rodiče někdy takhle dovolovaly… Už abysme jely zpátky, a doufám, že už s nima nebudu muset nikdy nikam jet.“ stěžuju si Martě. Ta se jenom uchechtla, moje puberta byla asi taky dost bouřlivá. „Ale já už jsem z toho vyrostla, a tenkrát byla jiná doba …“
Na chvíli se děti podařilo umlčet u stánku s občerstvením, ale bohužel ne na dlouho. Jirka kývl na hranolky s kečupem, holky si daly hranolky a pečené grundle: „furt hranolky, hnus, jako bys nevěděla, že to není vůbec zdravý…to už tady máme podruhé… furt ryby, …víš, že ryby nejím, obzvlášť v létě …fuj, to je mastný…, jako by tady nemohl bejt normální Mekáč…“.
„My s tetou máme taky hranolky, tak si pořád nestěžujte, doma byste pro hranolky vraždily, a tady ofrňujete! No tak jsou trošku mastnější, večer si dáme salát a tím se to vykompenzuje. Co my bysme ve vašem věku daly za hranolky, že teto? My jsme na výletech mívali jen suchej chleba s trojúhelníčkem taveňáku, a TO byla hrůza…“

Na zpáteční cestě lodí vyšlo najevo, že většina polské výpravy se celý den občerstvovala vodkou Zubrowkou.
Na palubě hlučně vyhrávala diskotéková hudba, kterou část výpravy doprovázela sborovým zpěvem lidových písní. Několik starších dam odhodilo zábrany a strhly k tanci i své tělnaté partnery. S úžasem jsme s Martou pozorovaly divoký rej na palubě. Nedalo se odolat nátlaku rozjařených sousedů, musely jsme si s nimi připít na zdraví (první sklenička). Samozřejmě jen proto, abychom předešly mezinárodnímu konfliktu (druhá sklenička), a udržely tak přátelské bilaterální vztahy (třetí sklenička). Pod vlivem alkoholu jsem docela zapomněla, že nesmím sedět dlouho na slunci. Než jsme dorazili do domovského přístavu, vypadali jsme strašně všichni. Marta zelená v obličeji s rudými zády a rameny, já rudá v obličeji, ve výstřihu a na ramenou. Zarudlé děti zezelenaly, až když jsme vystoupili na pevnou zem. Čekala nás ještě cesta pěšky z přístavu domů, ale už teď bylo jasné, že nebude bez problémů. Zlověstné temné hučení uvnitř našich útrob nevěstilo nic dobrého. Přidali jsme do kroku, vědomi si toho, že kdo bude první na WC, má vyhráno. Bohužel se zrovna teď taky vracel Stanko s oslem domů. Jak uviděl Martu, okamžitě zamířil k nám. Táhl z něho pach zvětralého piva, rumu a cigaretového kouře, a to společně s oslím odérem vytvářelo smrdutý oblak, který nás okamžitě pohltil.
První začala zvracet Eliška, a jak ji Bety uviděla, přidala se taky. Jirka nenápadně zmizel, a zanechal svoji matku balancující mezi koláči zvratků a nenechavýma rukama rozjařeného Stanka. To už bylo zřejmě moc i na jinak letargického osla, takže do nastalé skrumáže přispěl pořádnou porcí kobylinců, čímž nám ještě zúžil výběr únikové trasy. Situace žádala radikální řešení. Marta nekompromisně odstrčila Stanka, já osla, popadla jsem za ruku Elišku i Bety, a napříč přes exkrementy jsem je rychle odvlekla domů. Stihly jsme se i prostřídat v koupelně, i když mezi tím jsme všichni ještě jednou zvraceli. Obložila jsem holkám spálená místa obkladem z jogurtu, uklidila pozvracenou koupelnu, odstranila kobylince z bot, a zhroutila jsem se na dvorku do houpací sítě. Marta s Jirkou už asi spali. Byla tma, a za oknem naší ložnice problikávala matná světýlka mobilů. Otevřeným oknem byly slyšet útržky hovorů.
„…a vona normálně šlápla do těch hoven, jak nás táhla pryč…“ úplně vidím, jak Eliška znechuceně potřásá hlavou.
„…to byl takovej trapas, vona mě normálně před tím borcem řekla, že…“ rozčiluje se Bety.
Až teď, v klidu jsem si uvědomila, jak mě pálí spálený hrudník i ramena. Obložila jsem se taky jogurtem a s chutí bych si nalila víno. Ale příšerně mě rozbolela hlava, asi úžeh--- nebo ta vodka? Najednou mě zaplavila černá vlna smutku. Tak já jim tady utírám poblitý pusy, místo abych je v tom nechala trošku vymáchat, aby si uvědomily, že na kluky a alkohol jsou ještě moc mladý, a nakonec mě budou ještě nenávidět…to je tím, že nemají tatínka. Jako by nestačilo, že umřel tak brzo. V návalu sebelítosti polykám slzy. Nikdo mě nemá rád… příště už se mnou nikam nepojedou …co budu dělat, samotinká na celém světě… Jak ráda bych jim to všechno řekla, že určitě přijde doba, kdy si zase budeme rozumět, že je mám ráda, i když jsou poblitý…. Ale neměla bych spíš být víc přísná? Nejsem až moc úzkostlivá? Jsem já vůbec dobrá matka? Co budu dělat dál, až mě opravdu opustí?
Roj komárů mě konečně taky zahnal do postele. Ráno je u snídaně na dvorku pod fíkovníkem nezvyklé ticho, zarudlé obličeje jsou zasmušilé. Nikdo neví, co má říct.
„Tak sakra máme dovolenou, tak na sebe nebudeme takhle koukat!“ pleskla jsem dlaní do stolu, až Jirka poskočil na židli. „Uvařím kafe, a kdo bude takhle čučet, tak meje nádobí“. Nemám ráda takové dusno, to se musí vyřešit hned zrána, jinak budu celý den otrávená. Vařím vodu na kávu, když se rozpačitě přišourají holky: „My tě mami máme rádi…slyšely jsme tě večer brečet…to jsme nechěly…to víš, to je ta puberta…“. Musím se smát, do toho mi tečou slzy. Brečíme samozřejmě všechny tři.
„To budeme vypadat, spálený a ještě uřvaný, takhle si ženicha nenajdete a zůstanete mi, šmarjapano, na krku na furt…“.
„Ty si mami taky budeš muset někoho najít, přece nezůstaneš sama, abysme se o tebe musely šmarjapano ve stáří starat! Podívej se na tetu Martu, ta aspoň vyvdá osla.“
„To je úcta k matce a ke stáří, a to jsem vás tak slušně vychovala, kde se to v té mládeži bere…“
Se smíchem si utíkají pro plavky.
Neumím se dlouho zlobit. Možná bych fakt měla být tvrdší. Ale teď to asi nevyřeším, káva už voní, a svět je zase na chvíli růžový.


Žádné komentáře:

Okomentovat