10. srpna 2021

Hemingwayův "shit detektor"

Martin Šugár, Fakulta designu a umění v Plzni
Hemingway měl zásadu, kterou nazýval "shit detektor", překlad by zněl - s odpuštěním - něco jako sračkoměr. A s tímto "shit detektorem" měřil každou řádku a každý odstavec, a to, co neprošlo, vyškrtl. 
Často o něm říkali: 
"Ten člověk spíš naznačuje, než říká. A spíš říká stručně než dlouze." 
Ale on to napřed říkal dlouze! 
Třeba jeho skvělý román I slunce vychází (Fiesta). Tak z toho vyškrtal s pomocí redaktora asi 66 % . Ale zůstalo 34 % z originálního textu a ten vypadá dobře... 
(Rozhovor s Arnoštem Lustigem, Antikvariát Břetislava Rychlíka 17.6. 1992, ke stažení - cca od 16 minuty)


Úkol: 
Vyškrtejte vše přebytečné v Bářině textu MALÁ FURIE, ponechte jen "perly" a pak si příspěvek znovu přečtěte. Zkuste popsat rozdíl ve vnímání textu.


Lucie  Košinová (růžové vyhodit):
Nejpodivnějším členem rodiny je bezpochyby naše kočka Mašle. Víte, kočky mají všichni rádi, ale ve skutečnosti jsou to pěkný svině. Nebo ta naše aspoň je. Občas silně pochybuji o tom, jestli je její psychické zdraví v pořádku, jelikož její povahové rysy střídající se jako počasí v dnešní době, jsou velice diskutabilním tématem na zamyšlení. 
Abych vás ale uvedla do děje. Už je tomu téměř dekáda let, co se narodilo malé rozkošné koťátko naší babče v době, kdy jsme měli dostavený dům a chtěli jsme si nějakou kočku pořídit. Byl to takovej malej chlupatej černobílej chomáček, co mňoukal a mazlil se. Kolem krku měla bílý proužek a na něm tvar připomínající mašličku, z čehož vzniklo její roztomiloučké jméno. Časem se z Mašličky stalo spíš Mašlina, ale to zase přeskakuji. 
Problém byl, že koťátko bylo jen jedno a tudíž se bez sebemenší námahy stalo velkým rozmazlencem. Jelikož mám svátek na bráchovy narozeniny, tak to byl ideální dárek, jak se té tehdy ještě rozkošné začínající furie zbavit. Takže nám tenhle poklad doma udělal paseku hned první Vánoce, kdy se ji podařilo nejprve rozbít pár skleněných koulí a o pak převrhnout rovnou celý stromek. Vánoce byly veselé. Bezpochyby. 
Měli jsme pro ni spousty hraček, ale nic vám přece nenahradí zvuk padajících váz a rozbitých hrnků. Pro ten zvuk by jeden skoro vraždil a věřte mi, častokrát od toho nebylo vůbec daleko. 
Řeknete si: ,,Vždyť tohle přeci dělá každá kočka,” ale to se stále nedostávám k tomu hlavnímu. Jak číča rostla, rostla i její potřeba být dominantní a vybíjela si to tehdy na nejmenším členovi, mě. Začalo to malými škrábanci a kousanci, v rámci jakési hry, ale pokračování už tak hravé nebylo. Věřte mi, není dvakrát příjemné, když se vaše desetileté já probudí pětkrát za noc s kočkou pevně zakousnutou do vašeho palce u nohy. To jste ji vždycky musel už bez trpělivosti skopnout z postele a když jste to udělal několikrát, na potřetí už se většinou nevrátila zpátky jako bumerang. Říkáte si: “Jaké morbidní způsoby?!”, ale když vás šikanuje vaše vlastní kočka, tak to moc sranda není. 
Rána taky stála za to, nestačilo, že vás bezdůvodně hryzala ve spaní, ale nemohli jste si dojít ani do koupelny bez toho, aby na vás během cesty několikrát nezaútočila. Takhle to zní všechno strašně vtipně, malý dítě, šikanující kočka, ale nemůžete se divit mému předchozímu tvrzení, že kočky jsou svině. To stále není vše. 
Po přečtení mnoha knih jsme přišli na způsob, jak zabránit jejímu útočení a to tak, že vždycky když na mě skočila, byla nemilosrdně zpražena postřikovačem s vodou. Zabralo to a já měla na chvíli klid. Vyhýbali jsme se jedna druhé, nějaký čas. 
Nejvtipnější bylo ji pozorovat v letech, kdy jsme si pořídili stěně a ona byla upozaděna. Myslím, že to byl nejlepší lék pro všechny, protože se tím do jisté míry zklidnila, alespoň v tom šikanovacím smyslu. To už začala zkoušet nové taktiky jako nošení mrtvých zvířátek do domu, čůrání bratrovi do skříně, nebo házení bobků do postele. 
A po tom všem, co vždycky vyvede je ještě schopná přijít, lehnout si někomu do postele a tvářit se jako hodná kočka. To ji pak vždycky začnete hladit a říkáte si, že možná v ní nějaký kousek dobra přeci jen zbyl, ale hned jak bez sebemenších důvodu zasekne zuby do vaši ruky si to rozmyslíte, a nenávidíte ji úplně stejně.



Zuzka Smolová - návrhy úprav (červené vyhodit):

(Dost dlouhou dobu jsem přemýšlela nad tím, koho bych označila za nejpodivnějšího člena mé rodiny, a abych byla upřímná, nechtěla jsem popisovat nikoho, s kým musím být zavřená v tomhle domě během karantény. (
Myslím, že bychom se ale shodli všichni, že
 nejpodivnějším členem rodiny je bezpochyby naše kočka Mašle.)

Víte, kočky mají všichni rádi, ale ve skutečnosti jsou to pěkný svině. Nebo ta naše aspoň je. Občas silně pochybuji o tom, jestli je její psychické zdraví v pořádku, jelikož její povahové rysy střídající se jako počasí v dnešní době, jsou velice diskutabilním tématem na zamyšlení.
Abych vás ale uvedla do děje.
(Už je tomu téměř dekáda let, co se narodilo malé rozkošné koťátko naší babče v době, kdy jsme měli dostavený dům a chtěli jsme si nějakou kočku pořídit.)

Byl to takovej malej chlupatej černobílej chomáček, co mňoukal a mazlil se. Kolem krku měla bílý proužek a na něm tvar připomínající mašličku, z čehož vzniklo její roztomiloučké jméno. (Časem se z Mašličky stalo spíš Mašlina, ale to zase přeskakuji.)
Problém byl, že koťátko bylo jen jedno a tudíž se bez sebemenší námahy stalo velkým rozmazlencem.
(Jelikož mám svátek na bráchovy narozeniny, tak to byl ideální dárek, jak se té tehdy ještě rozkošné začínající furie zbavit. Takže) Už první Vánoce nám tenhle poklad doma udělal paseku. hned první Vánoce, kdy se ji podařilo nejprve rozbít pár skleněných koulí a o pak převrhnout rovnou celý stromek. Vánoce byly veselé. Bezpochyby.
Měli jsme pro ni spousty hraček, ale nic vám přece nenahradí zvuk padajících váz a rozbitých hrnků. Pro ten zvuk by jeden skoro vraždil a věřte mi, častokrát od toho nebylo vůbec daleko.
Řeknete si: ,, Vždyť tohle přeci dělá každá kočka,” ale to se stále nedostávám k tomu hlavnímu. Jak číča rostla, rostla i její potřeba být dominantní a vybíjela si to tehdy na nejmenším členovi, mně. Začalo to malými škrábanci a kousanci, v rámci jakési hry, ale pokračování už tak hravé nebylo. Věřte mi, není dvakrát příjemné, když se vaše desetileté já probudí pětkrát za noc s kočkou pevně zakousnutou do vašeho palce u nohy. To jste ji vždycky musel už bez trpělivosti skopnout z postele a když jste to udělal několikrát, na potřetí už se většinou nevrátila zpátky jako bumerang. Říkáte si: “Jaké morbidní způsoby?!”, ale když vás šikanuje vaše vlastní kočka, tak to moc sranda není.
Rána taky stála za to, nestačilo, že vás bezdůvodně hryzala ve spaní, ale nemohli jste si dojít ani do koupelny bez toho, aby na vás během cesty několikrát nezaútočila.
(Takhle to zní všechno strašně vtipně, malý dítě, šikanující kočka, ale). Nemůžete se divit mému předchozímu tvrzení, že kočky jsou svině. To stále není vše.
Po přečtení mnoha knih jsme přišli na způsob, jak zabránit jejímu útočení a to tak, že vždycky když na mě skočila, byla nemilosrdně zpražena postřikovačem s vodou. Zabralo to a já měla na chvíli klid. Vyhýbali jsme se jedna druhé, nějaký čas.
Nejvtipnější bylo ji pozorovat v letech, kdy jsme si pořídili stěně a ona byla upozaděna. Myslím, že to byl nejlepší lék pro všechny, protože se tím do jisté míry zklidnila, alespoň v tom šikanovacím smyslu. To už začala zkoušet nové taktiky jako nošení mrtvých zvířátek do domu, čůrání bratrovi do skříně, nebo házení bobků do postele.
A po tom všem, co vždycky vyvede je ještě schopná přijít, lehnout si někomu do postele a tvářit se jako hodná kočka. To ji pak vždycky začnete hladit a říkáte si, že možná v ní nějaký kousek dobra přeci jen zbyl, ale hned jak bez sebemenších důvodu zasekne zuby do vaši ruky si to rozmyslíte, a nenávidíte ji úplně stejně.


Jan Vaněk (červené vyhodit):

Dost dlouhou dobu jsem přemýšlela nad tím, koho bych označila za nejpodivnějšího člena mé rodiny, a abych byla upřímná, nechtěla jsem popisovat nikoho, s kým musím být zavřená v tomhle domě během karantény.

Myslím, že bychom se ale shodli všichni, že

Nejpodivnějším členem rodiny je bezpochyby naše kočka Mašle. 

Víte, kočky mají všichni rádi, ale ve skutečnosti jsou to pěkný svině. Nebo ta naše aspoň je. Občas silně pochybuji o tom, jestli je její psychické zdraví v pořádku, jelikož její povahové rysy střídající se jako počasí v dnešní době, jsou velice diskutabilním tématem na zamyšlení.

Abych vás ale uvedla do děje. Už je tomu téměř dekáda let, co se narodilo malé rozkošné koťátko naší babče v době, kdy jsme měli dostavený dům a chtěli jsme si nějakou kočku pořídit. 

Byl to takovej malej chlupatej černobílej chomáček, co mňoukal a mazlil se. Kolem krku měla bílý proužek a na něm tvar připomínající mašličku, z čehož vzniklo její roztomiloučké jméno. Časem se z Mašličky stalo spíš Mašlina, ale to zase přeskakuji.

Problém byl, že koťátko bylo jen jedno a tudíž se bez sebemenší námahy stalo velkým rozmazlencem.

Jelikož mám svátek na bráchovy narozeniny, tak to byl ideální dárek, jak se té tehdy ještě rozkošné začínající furie zbavit. Takže nám tenhle poklad doma udělal paseku hned první Vánoce, kdy se ji podařilo nejprve rozbít pár skleněných koulí a o pak převrhnout rovnou celý stromek. Vánoce byly veselé. Bezpochyby.

Měli jsme pro ni spousty hraček, ale nic vám přece nenahradí zvuk padajících váz a rozbitých hrnků. Pro ten zvuk by jeden skoro vraždil a věřte mi, častokrát od toho nebylo vůbec daleko.

Řeknete si: ,, Vždyť tohle přeci dělá každá kočka,” ale to se stále nedostávám k tomu hlavnímu. Jak číča rostla, rostla i její potřeba být dominantní a vybíjela si to tehdy na nejmenším členovi, mě. Začalo to malými škrábanci a kousanci, v rámci jakési hry, ale pokračování už tak hravé nebylo. Věřte mi, není dvakrát příjemné, když se vaše desetileté já probudí pětkrát za noc s kočkou pevně zakousnutou do vašeho palce u nohy. To jste ji vždycky musel už bez trpělivosti skopnout z postele a když jste to udělal několikrát, na potřetí už se většinou nevrátila zpátky jako bumerang. Říkáte si: “Jaké morbidní způsoby?!”, ale když vás šikanuje vaše vlastní kočka, tak to moc sranda není.

Rána taky stála za to, nestačilo, že vás bezdůvodně hryzala ve spaní, ale nemohli jste si dojít ani do koupelny bez toho, aby na vás během cesty několikrát nezaútočila. Takhle to zní všechno strašně vtipně, malý dítě, šikanující kočka, ale nemůžete se divit mému předchozímu tvrzení, že kočky jsou svině. To stále není vše.

Po přečtení mnoha knih jsme přišli na způsob, jak zabránit jejímu útočení a to tak, že vždycky když na mě skočila, byla nemilosrdně zpražena postřikovačem s vodou. Zabralo to a já měla na chvíli klid. Vyhýbali jsme se jedna druhé, nějaký čas.

Nejvtipnější bylo ji pozorovat v letech, kdy jsme si pořídili stěně a ona byla upozaděna. Myslím, že to byl nejlepší lék pro všechny, protože se tím do jisté míry zklidnila, alespoň v tom šikanovacím smyslu. To už začala zkoušet nové taktiky jako nošení mrtvých zvířátek do domu, čůrání bratrovi do skříně, nebo házení bobků do postele.

A po tom všem, co vždycky vyvede je ještě schopná přijít, lehnout si někomu do postele a tvářit se jako hodná kočka. To ji pak vždycky začnete hladit a říkáte si, že možná v ní nějaký kousek dobra přeci jen zbyl, ale hned jak bez sebemenších důvodu zasekne zuby do vaši ruky si to rozmyslíte, a nenávidíte ji úplně stejně.




Julie Schillingová - návrhy úprav (žluté vyhodit):

Dost dlouhou dobu jsem přemýšlela nad tím, koho bych označila za nejpodivnějšího člena mé rodiny, a abych byla upřímná, nechtěla jsem popisovat nikoho, s kým musím být zavřená v tomhle domě během karantény.
Myslím, že bychom se ale shodli všichni, že
nejpodivnějším členem rodiny je bezpochyby naše kočka Mašle.

Víte, kočky mají všichni rádi, ale ve skutečnosti jsou to pěkný svině. Nebo ta naše aspoň je. Občas silně pochybuji o tom, jestli je její psychické zdraví v pořádku, jelikož její povahové rysy střídající se jako počasí v dnešní době, jsou velice diskutabilním tématem na zamyšlení.
Abych vás ale uvedla do děje. Už je tomu téměř dekáda let, co se narodilo malé rozkošné koťátko naší babče v době, kdy jsme měli dostavený dům a chtěli jsme si nějakou kočku pořídit.

Byl to takovej malej chlupatej černobílej chomáček, co mňoukal a mazlil se. Kolem krku měla bílý proužek a na něm tvar připomínající mašličku, z čehož vzniklo její roztomiloučké jméno. Časem se z Mašličky stalo spíš Mašlina, ale to zase přeskakuji.
Problém byl, že koťátko bylo jen jedno a tudíž se bez sebemenší námahy stalo velkým rozmazlencem.
Jelikož mám svátek na bráchovy narozeniny, tak to byl ideální dárek, jak se té tehdy ještě rozkošné začínající furie zbavit. Takže nám tenhle poklad doma udělal paseku hned první Vánoce, kdy se ji podařilo nejprve rozbít pár skleněných koulí a o pak převrhnout rovnou celý stromek. Vánoce byly veselé. Bezpochyby.

Měli jsme pro ni spousty hraček, ale nic vám přece nenahradí zvuk padajících váz a rozbitých hrnků. Pro ten zvuk by jeden skoro vraždil a věřte mi, častokrát od toho nebylo vůbec daleko.

Řeknete si: ,, Vždyť tohle přeci dělá každá kočka,” ale to se stále nedostávám k tomu hlavnímu. Jak číča rostla, rostla i její potřeba být dominantní a vybíjela si to tehdy na nejmenším členovi, mě. Začalo to malými škrábanci a kousanci, v rámci jakési hry, ale pokračování už tak hravé nebylo. Věřte mi, není dvakrát příjemné, když se vaše desetileté já probudí pětkrát za noc s kočkou pevně zakousnutou do vašeho palce u nohy. To jste ji vždycky musel už bez trpělivosti skopnout z postele a když jste to udělal několikrát, na potřetí už se většinou nevrátila zpátky jako bumerang. Říkáte si: “Jaké morbidní způsoby?!”, ale když vás šikanuje vaše vlastní kočka, tak to moc sranda není.
Rána taky stála za to, nestačilo, že vás bezdůvodně hryzala ve spaní, ale nemohli jste si dojít ani do koupelny bez toho, aby na vás během cesty několikrát nezaútočila. Takhle to zní všechno strašně vtipně, malý dítě, šikanující kočka, ale nemůžete se divit mému předchozímu tvrzení, že kočky jsou svině. To stále není vše.
Po přečtení mnoha knih jsme přišli na způsob, jak zabránit jejímu útočení a to tak, že vždycky když na mě skočila, byla nemilosrdně zpražena postřikovačem s vodou. Zabralo to a já měla na chvíli klid. Vyhýbali jsme se jedna druhé, nějaký čas.
Nejvtipnější bylo ji pozorovat v letech, kdy jsme si pořídili stěně a ona byla upozaděna. Myslím, že to byl nejlepší lék pro všechny, protože se tím do jisté míry zklidnila, alespoň v tom šikanovacím smyslu. To už začala zkoušet nové taktiky jako nošení mrtvých zvířátek do domu, čůrání bratrovi do skříně, nebo házení bobků do postele.
A po tom všem, co vždycky vyvede je ještě schopná přijít, lehnout si někomu do postele a tvářit se jako hodná kočka. To ji pak vždycky začnete hladit a říkáte si, že možná v ní nějaký kousek dobra přeci jen zbyl, ale hned jak bez sebemenších důvodu zasekne zuby do vaši ruky si to rozmyslíte, a nenávidíte ji úplně stejně.


Štěpánka Mrázková - návrhy úprav (červená - vynecháno Vámi, modrá - vynecháno mnou)

Dost dlouhou dobu jsem přemýšlela nad tím, koho bych označila za nejpodivnějšího člena mé rodiny, a abych byla upřímná, nechtěla jsem popisovat nikoho, s kým musím být zavřená v tomhle domě během karantény. Myslím, že bychom se ale shodli všichni, že nejpodivnějším členem rodiny je bezpochyby naše kočka Mašle.

Víte, kočky mají všichni rádi, ale ve skutečnosti jsou to pěkný svině. Nebo ta naše aspoň je. Občas silně pochybuji o tom, jestli je její psychické zdraví v pořádku, jelikož její povahové rysy střídající se jako počasí v dnešní době, jsou velice diskutabilním tématem na zamyšlení. Abych vás ale uvedla do děje. Už je tomu téměř dekáda let, co se narodilo malé rozkošné koťátko naší babče v době, kdy jsme měli dostavený dům a chtěli jsme si nějakou kočku pořídit.

Byl to takovej malej chlupatej černobílej chomáček, co mňoukal a mazlil se. Kolem krku měla bílý proužek a na něm tvar připomínající mašličku, z čehož vzniklo její roztomiloučké jméno. Časem se z Mašličky stalo spíš Mašlina, ale to zase přeskakuji. Problém byl, že koťátko bylo jen jedno a tudíž se bez sebemenší námahy stalo velkým rozmazlencem.

Jelikož mám svátek na bráchovy narozeniny, tak to byl ideální dárek, jak se té tehdy ještě rozkošné začínající furie zbavit. Takže nám tenhle poklad doma udělal paseku hned první Vánoce, kdy se ji podařilo nejprve rozbít pár skleněných koulí a pak převrhnout rovnou celý stromek. Vánoce byly veselé. Bezpochyby. Měli jsme pro ni spousty hraček, ale nic vám přece nenahradí zvuk padajících váz a rozbitých hrnků. Pro ten zvuk by jeden skoro vraždil a věřte mi, častokrát od toho nebylo vůbec daleko.

Řeknete si: ,, Vždyť tohle přeci dělá každá kočka,” ale to se stále nedostávám k tomu hlavnímu. Jak číča rostla, rostla i její potřeba být dominantní a vybíjela si to tehdy na nejmenším členovi, mě. Začalo to malými škrábanci a kousanci, v rámci jakési hry, ale pokračování už tak hravé nebylo. Věřte mi, není dvakrát příjemné, když se vaše desetileté já probudí pětkrát za noc s kočkou pevně zakousnutou do vašeho palce u nohy. To jste ji vždycky musel už bez trpělivosti skopnout z postele a když jste to udělal několikrát, na potřetí už se většinou nevrátila zpátky jako bumerang. Říkáte si: “Jaké morbidní způsoby?!”, ale když vás šikanuje vaše vlastní kočka, tak to moc sranda není.

Rána taky stála za to, nestačilo, že vás bezdůvodně hryzala ve spaní, ale nemohli jste si dojít ani do koupelny bez toho, aby na vás během cesty několikrát nezaútočila. Takhle to zní všechno strašně vtipně, malý dítě, šikanující kočka, ale nemůžete se divit mému předchozímu tvrzení, že kočky jsou svině. To stále není vše. Po přečtení mnoha knih jsme přišli na způsob, jak zabránit jejímu útočení a to tak, že vždycky když na mě skočila, byla nemilosrdně zpražena postřikovačem s vodou. Zabralo to a já měla na chvíli klid. Vyhýbali jsme se jedna druhé, nějaký čas.

Nejvtipnější bylo ji pozorovat v letech, kdy jsme si pořídili štěně a ona byla upozaděna. Myslím, že to byl nejlepší lék pro všechny, protože se tím do jisté míry zklidnila, alespoň v tom šikanovacím smyslu. To už začala zkoušet nové taktiky jako nošení mrtvých zvířátek do domu, čůrání bratrovi do skříně, nebo házení bobků do postele. 

A po tom všem, co vždycky vyvede je ještě schopná přijít, lehnout si někomu do postele a tvářit se jako hodná kočka. To ji pak vždycky začnete hladit a říkáte si, že možná v ní nějaký kousek dobra přeci jen zbyl, ale hned jak bez sebemenších důvodu zasekne zuby do vaši ruky si to rozmyslíte, a nenávidíte ji úplně stejně.




Lenka Hájková (červené pryč)

Dost dlouhou dobu jsem přemýšlela nad tím, koho bych označila za nejpodivnějšího člena mé rodiny, a abych byla upřímná, nechtěla jsem popisovat nikoho, s kým musím být zavřená v tomhle domě během karantény.
Myslím, že bychom se ale shodli všichni, že
 nejpodivnějším členem rodiny je bezpochyby naše kočka Mašle. 

Víte, kočky mají všichni rádi, ale ve skutečnosti jsou to pěkný svině. Nebo ta naše aspoň je. Občas silně pochybuji o tom, jestli je její psychické zdraví v pořádku, jelikož její povahové rysy střídající se jako počasí v dnešní době, jsou velice diskutabilním tématem na zamyšlení.
Abych vás ale uvedla do děje. Už je tomu téměř dekáda let, co se narodilo malé rozkošné koťátko naší babče v době, kdy jsme měli dostavený dům a chtěli jsme si nějakou kočku pořídit. 

Byl to takovej malej chlupatej černobílej chomáček, co mňoukal a mazlil se. Kolem krku měla bílý proužek a na něm tvar připomínající mašličku, z čehož vzniklo její roztomiloučké jméno. Časem se z Mašličky stalo spíš Mašlina, ale to zase přeskakuji.
Problém byl, že koťátko bylo jen jedno a tudíž se bez sebemenší námahy stalo velkým rozmazlencem.
Jelikož mám svátek na bráchovy narozeniny, tak to byl ideální dárek, jak se té tehdy ještě rozkošné začínající furie zbavit. Takže nám tenhle poklad doma udělal paseku hned první Vánoce, kdy se ji podařilo nejprve rozbít pár skleněných koulí a pak převrhnout rovnou celý stromek. Vánoce byly veselé. Bezpochyby.
Měli jsme pro ni spousty hraček, ale nic vám přece nenahradí zvuk padajících váz a rozbitých hrnků. Pro ten zvuk by jeden skoro vraždil a věřte mi, častokrát od toho nebylo vůbec daleko.
Řeknete si: ,, Vždyť tohle přeci dělá každá kočka,” ale to se stále nedostávám k tomu hlavnímu
. Jak číča rostla, rostla i její potřeba být dominantní a vybíjela si to tehdy na nejmenším členovi, mě. Začalo to malými škrábanci a kousanci, v rámci jakési hry, ale pokračování už tak hravé nebylo. Věřte mi, není dvakrát příjemné, když se vaše desetileté já probudí pětkrát za noc (v noci) s kočkou pevně zakousnutou do vašeho palce u nohy. To jste ji vždycky musel už bez trpělivosti skopnout z postele a když jste to udělal několikrát, na potřetí už se většinou nevrátila zpátky jako bumerang. Říkáte si: “Jaké morbidní způsoby?!”, ale když vás šikanuje vaše vlastní kočka, tak to moc sranda není.
Rána taky stála za to, nestačilo, že vás bezdůvodně hryzala ve spaní, ale nemohli jste si dojít ani do koupelny bez toho, aby na vás během cesty několikrát nezaútočila. Takhle to zní všechno strašně vtipně, malý dítě, šikanující kočka, ale nemůžete se divit mému předchozímu tvrzení, že kočky jsou svině. To stále není vše.
Po přečtení mnoha knih jsme přišli na způsob, jak zabránit jejímu útočení a to tak, že vždycky když na mě skočila, byla nemilosrdně zpražena postřikovačem s vodou. Zabralo to a já měla na chvíli klid. Vyhýbali jsme se jedna druhé, nějaký čas.
Nejvtipnější bylo ji pozorovat v letech, kdy jsme si pořídili štěně a ona byla upozaděna. Myslím, že to byl nejlepší lék pro všechny, protože se tím do jisté míry zklidnila, alespoň v tom šikanovacím smyslu. To už začala zkoušet nové taktiky jako nošení mrtvých zvířátek do domu, čůrání bratrovi do skříně, nebo házení bobků do postele.
A po tom všem, co vždycky vyvede je ještě schopná přijít, lehnout si někomu do postele a tvářit se jako hodná kočka. To ji pak vždycky začnete hladit a říkáte si, že možná v ní nějaký kousek dobra přeci jen zbyl, ale hned jak bez sebe menších důvodu zasekne zuby do vaší ruky, si to rozmyslíte, a nenávidíte ji úplně stejně.




Anastasia Burakova:
Víte, kočky mají všichni rádi, ale ve skutečnosti jsou to pěkný svině. Nebo ta naše aspoň je. Už je tomu téměř dekáda let, co se narodil malej chlupatej černobílej chomáček, co mňoukal a mazlil se. Kolem krku měla bílý proužek a na něm tvar připomínající mašličku, z čehož vzniklo její roztomiloučké jméno. Časem se z Mašličky stalo spíš Mašlina, jenž se stala velkým rozmazlencem.
Tenhle poklad nám doma udělal paseku hned první Vánoce, kdy se ji podařilo nejprve rozbít pár skleněných koulí a převrhnout rovnou celý stromek. Vánoce byly veselé. Bezpochyby. Měli jsme pro ni spousty hraček, ale nic vám přece nenahradí zvuk padajících váz a rozbitých hrnků. Jak číča rostla, rostla i její potřeba být dominantní a vybíjela si to tehdy na nejmenším členovi, mě. Začalo to malými škrábanci a kousanci, ale pokračování už tak hravé nebylo. Věřte mi, není dvakrát příjemné, když se vaše desetileté já probudí pětkrát za noc s kočkou pevně zakousnutou do vašeho palce u nohy. Když vás šikanuje vaše vlastní kočka, tak to moc sranda není.
Po přečtení mnoha knih jsme přišli na způsob, jak zabránit jejímu útočení a to tak, že vždycky když na mě skočila, byla nemilosrdně zpražena postřikovačem s vodou. Také když jsme si pořídili štěně, byla upozaděna. To byl nejlepší lék pro všechny, protože se tím do jisté míry zklidnila, alespoň v tom šikanovacím smyslu. To už začala zkoušet nové taktiky jako nošení mrtvých zvířátek do domu, čůrání bratrovi do skříně, nebo házení bobků do postele.
A po tom všem, co vždycky vyvede je ještě schopná přijít, lehnout si někomu do postele a tvářit se jako hodná kočka. To ji pak vždycky začnete hladit a říkáte si, že možná v ní nějaký kousek dobra přeci jen zbyl, ale hned jak bez sebemenších důvodu zasekne zuby do vaši ruky si to rozmyslíte, a nenávidíte ji úplně stejně.



Yassemin Mamyrova:

Víte, kočky mají všichni rádi, ale ve skutečnosti jsou to pěkný svině. Nebo ta naše aspoň je. Občas silně pochybuji o tom, jestli je její psychické zdraví v pořádku, jelikož její povahové rysy střídající se jako počasí v dnešní době, jsou velice diskutabilním tématem na zamyšlení.
Byl to takovej malej chlupatej černobílej chomáček, co mňoukal a mazlil se. Kolem krku měla bílý proužek a na něm tvar připomínající mašličku, z čehož vzniklo její roztomiloučké jméno. Problém byl, že koťátko bylo jen jedno a tudíž se bez sebemenší námahy stalo velkým rozmazlencem.

Jelikož mám svátek na bráchovy narozeniny, tak to byl ideální dárek, jak se té tehdy ještě rozkošné začínající furie zbavit. Takže nám tenhle poklad doma udělal paseku hned první Vánoce, kdy se ji podařilo nejprve rozbít pár skleněných koulí a o pak převrhnout rovnou celý stromek. Vánoce byly veselé.
Měli jsme pro ni spousty hraček, ale nic vám přece nenahradí zvuk padajících váz a rozbitých hrnků. Pro ten zvuk by jeden skoro vraždil a věřte mi, častokrát od toho nebylo vůbec daleko.
Jak číča rostla, rostla i její potřeba být dominantní a vybíjela si to tehdy na nejmenším členovi, mě. Začalo to malými škrábanci a kousanci, v rámci jakési hry, ale pokračování už tak hravé nebylo. Není dvakrát příjemné, když se vaše desetileté já probudí pětkrát za noc s kočkou pevně zakousnutou do vašeho palce u nohy. To jste ji vždycky musel už bez trpělivosti skopnout z postele a když jste to udělal několikrát, na potřetí už se většinou nevrátila zpátky jako bumerang. Když vás šikanuje vaše vlastní kočka, tak to moc sranda není.
Rána taky stála za to, nestačilo, že vás bezdůvodně hryzala ve spaní, ale nemohli jste si dojít ani do koupelny bez toho, aby na vás během cesty několikrát nezaútočila.
Po přečtení mnoha knih jsme přišli na způsob, jak zabránit jejímu útočení a to tak, že vždycky když na mě skočila, byla nemilosrdně zpražena postřikovačem s vodou. Zabralo to a já měla na chvíli klid. Vyhýbali jsme se jedna druhé, nějaký čas.
Nejvtipnější bylo ji pozorovat v letech, kdy jsme si pořídili stěně a ona byla upozaděna. Myslím, že to byl nejlepší lék pro všechny, protože se tím do jisté míry zklidnila, alespoň v tom šikanovacím smyslu. To už začala zkoušet nové taktiky jako nošení mrtvých zvířátek do domu, čůrání bratrovi do skříně, nebo házení bobků do postele.
A po tom všem, co vždycky vyvede je ještě schopná přijít, lehnout si někomu do postele a tvářit se jako hodná kočka. To ji pak vždycky začnete hladit a říkáte si, že možná v ní nějaký kousek dobra přeci jen zbyl, ale hned jak bez sebemenších důvodu zasekne zuby do vaši ruky si to rozmyslíte, a nenávidíte ji úplně stejně.




Nina Potočárová (zelené doplnit, oranžové pryč):
Dost dlouhou dobu jsem přemýšlela nad tím, koho bych označila za nejpodivnějšího člena mé rodiny, a abych byla upřímná, nechtěla jsem popisovat nikoho, s kým musím být zavřená v tomhle domě během karantény. Myslím, že bychom se ale shodli všichni, že nejpodivnějším členem rodiny je bezpochyby naše kočka Mašle. Víte, kočky mají všichni rádi, ale ve skutečnosti jsou to pěkný svině. Nebo ta naše aspoň je. Občas silně pochybuji o tom, jestli je její psychické zdraví v pořádku, jelikož její povahové rysy střídající se jako počasí v dnešní době, jsou velice diskutabilním tématem na zamyšlení. Abych vás ale uvedla do děje. Už je tomu téměř dekáda let, co se narodilo malé rozkošné koťátko naší babče v době, kdy jsme měli dostavený dům a chtěli jsme si nějakou kočku pořídit. Byl to takovej malej chlupatej černobílej chomáček, co mňoukal a mazlil se. Kolem krku měla bílý proužek a na něm tvar připomínající mašličku, z čehož vzniklo její roztomiloučké jméno. Časem se z Mašličky stalo spíš Mašlina, ale to zase přeskakuji. Problém byl, že koťátko bylo jen jedno a tudíž se bez sebemenší námahy stalo velkým rozmazlencem. 
Jelikož mám svátek na bráchovy narozeniny, tak to byl ideální dárek, jak se té tehdy ještě rozkošné začínající furie zbavit. Takže nám Tenhle poklad nám doma udělal paseku hned první Vánoce, kdy se ji podařilo nejprve rozbít pár skleněných koulí a pak převrhnout rovnou celý stromek. Vánoce byly veselé. Bezpochyby. Měli jsme pro ni spousty hraček, ale Nic vám přece nenahradí zvuk padajících váz a rozbitých hrnků. Pro ten zvuk by jeden skoro vraždil a věřte mi, častokrát od toho nebylo vůbec daleko. Řeknete si: ,, Vždyť tohle přeci dělá každá kočka,” ale to se stále nedostávám k tomu hlavnímu. Jak číča rostla, rostla i její potřeba být dominantní a vybíjela si to tehdy na nejmenším členovi, mě. Začalo to malými škrábanci a kousanci, v rámci jakési hry, ale pokračování už tak hravé nebylo. Věřte mi, není dvakrát příjemné, když se vaše desetileté já probudí pětkrát za noc s kočkou pevně zakousnutou do vašeho palce u nohy. 
To jste ji vždycky musel už bez trpělivosti skopnout z postele a když jste to udělal několikrát, na potřetí už se většinou nevrátila zpátky jako bumerang. Říkáte si: “Jaké morbidní způsoby?!”, ale když vás šikanuje vaše vlastní kočka, tak to moc sranda není. Rána taky stála za to,. Nestačilo, že vás bezdůvodně hryzala ve spaní, ale nemohli jste si dojít ani do koupelny bez toho, aby na vás během cesty několikrát nezaútočila. 
Takhle to zní všechno strašně vtipně, malý dítě, šikanující kočka, ale Nemůžete se divit mému předchozímu tvrzení, že kočky jsou svině. To stále není vše. Po přečtení mnoha knih jsme přišli na způsob, jak zabránit jejímu útočení a to tak, že vždycky když na mě skočila, byla nemilosrdně zpražena postřikovačem s vodou. Zabralo to a já měla na chvíli klid. Vyhýbali jsme se jedna druhé, nějaký čas. Nějaký čas jsme se vyhýbali jedna druhé. Nejvtipnější bylo ji pozorovat v letech, kdy jsme si pořídili stěně a ona byla upozaděna. Myslím, že to byl nejlepší lék pro všechny, protože se tím do jisté míry zklidnila, alespoň v tom šikanovacím smyslu. To už začala zkoušet nové taktiky jako nošení mrtvých zvířátek do domu, čůrání bratrovi do skříně, nebo házení bobků do postele. A po tom všem, co vždycky vyvede je ještě schopná přijít, lehnout si někomu do postele a tvářit se jako hodná kočka. To ji pak vždycky začnete hladit a říkáte si, že možná v ní nějaký kousek dobra přeci jen zbyl, ale hned jak bez sebemenších důvodu zasekne zuby do vaši ruky si to rozmyslíte, a nenávidíte ji úplně stejně.