„To je poškozená ledvina vrozenou vadou?“
„Ano pane doktore.“
Doktoru Volejníkovi se viditelně ulevilo. Dokonce tak, že se pousmál a měl chuť sestru obejmout. Případ slečny Šafránkové byl pro doktora Volejníka přelomový hned ze dvou důvodů. Byl to jeho první vlastní případ po absolvování medicíny, navíc slečna Šafránková byla adoptovaná, takže o svých biologických rodičích nevěděla vůbec nic. Z její adoptivní rodiny se pro transplantaci nehodil nikdo, což bylo v těchto případech celkem běžné, takže doktorovi bylo jasné, že ho tento případ vystřelí ke hvězdám, nebo naopak. Ale už vůbec netuší, že za zhruba za hodinu se úplně totálně změní život i jemu.
„Kde jste toho dárce našli?“
„Někde v Austrálii, jakmile jsme té ženě řekli, oč jde, chytila poslední noční let a do hodiny je tady.
„Fúha, to je fofr. Tak jdeme tu skvělou zprávu oznámit pacientovi, ne?“
Někde ve vzduchu kousek od Prahy
Žena, která seděla na sedadle osm, popíjela už několikátou sklenku whisky. Většinou jí pomohla od nervozity, dnes nějak nefungovala. Čím víc se blížila k cíli, byla nervóznější. Před pár lety, když opouštěla Evropu, myslela si, že tím nechá minulost za sebou a začne znovu někde daleko. Pletla se, minulosti vás vždy dožene, hlavně ta utajovaná.
Po přistání dala letištnímu taxikáři prachy předem plus velký tuzér, takže balík zmačkaných bankovek připomínal velkou kuličku exkrementů od toho známého brouka.
Stroze nadiktovala cíl cesty: „Nemocnice Bulovka.“ Zabouchla za sebou a jelo se.
„Pane doktore, už je tady dárce.“
„Tak ho přijmeme, uděláme předoperační vyšetření a přistoupíme k transplantaci,“ usmál se MUDr. Volejník.
„Dobrý den!!“ řval doktor přes celou vstupní halu.
Když přišel blíž, úsměv mu ztuhl: „Mami, co tady děláš?“
„Volali mi od vás, že tu máte někoho, kdo potřebuje mou pomoc. Můžu ji vidět?“
„Jak víš, že je to žena?“
Matka se zarazila.
„Měla bych ti, asi něco říct... ale až později, kde leží?“
„Ani jedna ze stran by o sobě neměla vědět, pokud to nejsou přímí příbuzní. Pokud to nikomu neřekneš, tak udělám výjimku.“
Matka chvíli mlčela a pak spustila.
„A komu bych to měla asi říkat, nevíš!“
„Tak pojď, pokoj číslo osm,“ řekl doktor a chtěl odejít.
Matka ho však zadržela: „Mohl bys tam jít se mnou?“
Muž se na ni udiveně podíval. Tohle nebylo u jeho matky zvykem, dokonce se viditelně klepala. Proto se rozhodl, že s ní zůstane. Zaťukal na dveře pokoje a vstoupili dovnitř.
„Dobrý den, slečno Šafránková, někdo za vámi přišel,“ uvedl ženu do pokoje. Když byl na odchodu, uslyšel větu, kterou před chvílí sám použil: „Mami, co tu děláš?“
Doktor Volejnik se zarazil uprostřed pohybu a udělal pár kroků zpět do místnosti. Matka se na oba zahanbeně podívala.
„Přiletěla jsem pomoct dceři…“
„Madam, mohla byste jít se mnou na chodbu?“ řekl doktor Volejník ostřejším tónem, než zamýšlel, a vyšli z pokoje.
„Můžeš mi říct co to všechno má znamenat?“
„Chtěla jsem ti to říct později, je to tvoje mladší, nevlastní sestra. Když se se mnou tvůj otec rozvedl, kvůli jiné couře, vzala jsem si Šafránka. Po nějaké době jsem zjistila, že se mi z mého účtu, ke kterému jsem mu dala v naivní víře přístup, začaly ve velkém ztrácet peníze. Vybrala jsem zbytek, utekla do Austrálie, vzala si zdejšího domorodce a jsem konečně šťastná. No a zbytek už znáš.“
Druhý den ráno doktor Volejník udělal ženě všechna potřebná vyšetření a testy. Vše vyšlo nad očekávání dobře, takže se mohlo přistoupit k transplantaci.
O pár týdnů později
Doktoru Volejníkovi zazvonil telefon, který si s matkou vyměnili.
„Ahoj, zítra odjíždím, ještě před tím bych vás ráda seznámila víc.“
Muž chvíli mlčel, ale nakonec souhlasil. Setkání proběhlo.
Od toho dne se oba mladí sourozenci potkávali, ale o matce ani jeden už nikdy neslyšel.
