18. března 2021

Ráno u moře - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Probouzím se zpocená, prostěradlo nalepené na kůži. Pomalu až líně se posadím na posteli, položím zvolna nohy na zem a na chodidlech ucítím příjemný chlad. Ještě chvíli sedím, abych si do celého těla propsala ten pocit, že dnes nic nemusím. Mám den sama pro sebe. A dalších sedm k tomu. Šťastně se usměju a slastně protáhnu. V celém těle vnímám jemné rozechvění. Cítím se jako kočka, která vzrušeně číhá na kořist. Rychle vstanu. Už nechci odkládat, na co jsem se celý rok těšila. Rozhodnu se, že vynechám sprchu. Rychle si navléknu plavky, přes ně lehoučký sarong a bosa vyběhnu ven. Je časné ráno, ale země je už rozpálená sluncem pozdního léta. Moje chodidla nedočkavě pleskají po schodech. Mám pocit, že se skoro vznáším, že se vzrušením rozprsknu na tisíc kousků. Doběhnu k moři. Vnímám, jak mě svým šuměním zve do své náruče. Cikády ještě spí. Slyším jen křik racků a moře. Pozvolna do něj vstupuji a vnímám, jak se do něj nořím hlouběji a hlouběji. Jsem sama. Jen já a moře. S každým dalším tempem se stávám se vlnou, která se pozvolna rozpadá do tisíců slaných kapek. I mým tělem probíhají vlny radosti a štěstí. Moře je teplé, mokré a slané. Tak jako každý den celé léto. A netuší nic o jedné suchozemské duši, která se rozpouští v jeho láskyplné náruči.

Žádné komentáře:

Okomentovat