18. února 2021

Psaní dává křídla - napsal Petr Adler

Dřímající hrom
Duši nespoutáš
Psaní dává křídla. To je heslo a vyznání kursů tvůrčího psaní, které kdysi založil světově slavný český spisovatel Arnošt Lustig. Když Lustig před desíti roky ve svých 84 letech (pro přírodu, to to ale utíká!) odešel, převzala vedení tohoto kursu Dana Emingerová. Ta se původně do Lustigova kursu přihlásila co žákyně. I když měla tehdy za sebou pár vlastních knih, a úspěšnou novinářskou dráhu, usoudila, že člověk nikdy neví tolik, aby se nemohl naučit něčemu novému. Pravda, někteří se ptají, zda se jakákoliv tvůrčí práce dá naučit. Přece schopnost vidět a slyšet je nám každému více nebo méně dána, takže o co jde?
Jistě, vidíme a slyšíme všichni. Ale rozhodně ne všichni stejně. A zdaleka ne všichni dovedeme vyprávět, co jsme viděli a slyšeli. Ostatně, o tom je třeba studium kresby a malířství, nebo hudby, nebo filmu, prostě jakéhokoliv umění. Nejde totiž o nic méně než o umění sdílet viděné i slyšené tak, aby to zaujalo i ty, s nimiž se dělíme. Nezapomenutelný český režisér a herec Jiří Menzel tomu říkal znalost řemesla. A takhle nějak to měl v úmyslu Lustig, když s těmi kursy před lety začínal, a takhle nějak v jeho práci pokračuje i Emingerová.
Ovšem: lidé, kteří se něčemu, čemukoliv, učí, rádi mají před sebou nějaký (pokud možno určitý) cíl. V případě těch, kteří by se rádi stali spisovateli, je tím cílem kniha. Ano, stará poučka říká, že každý z nás máme v sobě jednu knihu: o sobě. Skutečný spisovatel, pokračuje tato poučka, se potom pozná podle toho, že má v sobě i další knihy, a že i ty další knihy jsou ke čtení. Ať je tomu jakkoliv, Emingerová dává svým posluchačům možnost, aby si pravost poučky vyzkoušeli: jejich práce zveřejňuje poměrně pravidelně. A právě teď její péčí, s pomocí řady přispěvatelů, vyšly dvě takové knížky: DUŠI NESPOUTÁŠJAK MĚ PŘIPRVIL O PANENSTVÍ DŘÍMAJÍCÍ HROM.
Název té druhé knížky je sice dráždivější, ale ta první je v mnohém neobyčejnější. 

Martin Tomášek se před 36 roky narodil napaden kvadruspastickou podobou dětské mozkové obrny. To znamená, že má ochrnuté všechny čtyři končetiny. Ještě štěstí, že žije v době počítačů: může totiž psát. Sice jen pohybem jediného prstu po tabletu, a používá programu, který dokončuje většinu obvyklých slov za něj (někdy ovšem tak, jak se to zlíbí tomu programu, takže mladý autor musí s programem bojovat někdy dost urputně), ale plní si svůj sen: chce být spisovatelem.
Když před časem viděl vysílání televizní Všechnopárty Karla Šípa a v něm Danu Emingerovou, nelenil. Stal se dálkovým posluchačem. Duši nespoutáš je kniha o Tomáškově usilovné a namáhavé, někdy až vyčerpávající pouti za jeho cílem. Jsou v ní elektronické výměny názorů mezi učitelkou a žákem, ale hlavně v ní jsou Tomáškovy povídky. Jsou v ní také příspěvky dalších účastníků Psaní podle Lustiga, a neuvěřitelně citlivé ilustrační grafiky, dílo studentů Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ze Západočeské university v Plzni. Tuhle knihu, vydanou nakladatelstvím Veritas, by si měl pořídit každý, kdo zvedá ruce, neboť se vzdává nástrahám života.

Tvůrčí skupina Rozmazlení
Kniha o ztrátě panenství vinou či zásluhou hřímajícího hromu je o něčem jiném. Jejími autory je pět účastníků kursu a jejich paní učitelka. Půl tuctu autorů, půl tuctu náhledů na život, půl tuctu otevřených nebo alespoň otevírajících se dveří do původně zakletých zákoutí lidských duší i srdcí. Těmi autory jsou (kromě Dany Emingerové) Monika Hodačová, Nataša Richterová, Bořivoj Beránek, Yakeen J. Helus, Miroslav Tichý a autor skvělých koláží David Vávra. Ještě nedávno zúčastnění pisatelé znali nejvýše jméno své tehdy nastávající učitelky, z níž se nakonec vyklubala i skvělá kamarádka. A z nich se vyklubala parta, jakou by člověk asi jinde hned tak nenašel. V rámci kursu se učili nejen psát, ale také číst. Učili se (a snad se i naučili) chápat city, pocity, názory, vášně i myšlenky lidí, s nimiž je seznámil společný zájem. Četli si navzájem svá díla, některá napsaná na zadání, co svého druhu domácí úkol, některá vzniklá z jejich vlastních popudů. Také neváhali se čas od času navzájem za svá díla kritizovat tak, aby jejich názor šel přímo k věci, aniž by byl urážlivý.

  Nemá moc smysl jednotlivé povídky rozebírat, ať literárně-vědně nebo jazykozpytně: někdo má rád vdolky, jiný holky. Jsou mezi námi ovšem jednotlivci, ano, i celé kolektivy, kteří zbožňují obé. Třeba já. Jedno má těch šestačtyřicet povídek společné: jsou upřímné. A vsadil bych svých sto kaček ku vaší jedné, že většina těch povídek chytne většinu čtenářů za srdce. Ba někdy ho (nebo ji) donutí zapřemýšlet. Nejen o povídkách, ale i o sobě samé(m).
I tato kniha vyšla u Veritas. I tato kniha se skvěle drží v ruce a ještě lépe se čte. Zda někdy někdo z autorů této knihy nakonec sepíše spousty knih, a všechny z nich zajímavé, podobně jako to dokázala a dokazuje jejich učitelka, je zatím jedno. Důležité je, že každý našel svá křídla a snaží se s jejich pomocí létat.

Převzato z Neviditelného psa s laskavým dovolením autora a vydavatele.


Žádné komentáře:

Okomentovat