3. ledna 2021

Mé srdce zůstalo navždy na volejbale – napsala Asja Žilová

Sbohem školo, sbohem matematiko, chemie, fyziko, a hlavně tělocviku. Sport byl pro mě prostě cizí až do roku 1986. Byl to můj osudový rok. V malém kazašském městečku, které vypadalo spíš jako velká vesnice, se objevili první českoslovenští stavitelé. Jeden z nich byl ten člověk, který změnil můj vztah k volejbalu.
Naše první setkaní vždy probíhalo pod ostrým dohledem tajných agentů KGB. Češi sice byli naši bratři, ale stejně, po 68., naše bezpečnostní služba dávala pozor, aby se zase něco nezvrtlo. Proto naše cudné randění probíhalo tam, kde bylo hodně lidí, nebo na volejbalovém hřišti, kde probíhala utkání mezi týmy Kazachů a Čechoslováků. S mým sportovním nadáním bylo moje místo mezi fanoušky. K mé radosti můj šedovlasý libero šikovně vybíral každý míč a místní fanoušci si ho za to velice oblíbili. Co mám říct - byl to ten nejatraktivnější krasavec. 
Když ho místní fanoušci povzbuzovali, já jsem se aktivně připojovala. „Sedoj, davaj, davaj. Uch ty, kakoj moloděc, kak klasno igraet etot Čech!“ A tak tomu bylo po každém utkání. K tomu mu začali přezdívat "Knjaz Serebrjaný, Jaroslav Moudrý". Nemohla jsem se ubránit před kouzlem takového chlapa. A tak každá neděle, když se objevil můj libero na hřišti, mé srdce se neklidně a sladce radovalo.
Nakonec přišel den, na který jsme spoléhali, den, kdy jsme doufali, že konečně zůstaneme mimo pozornost vševidoucího oka. Byla jsem pozvaná na den věnovaný sovětsko-československé družbě. Ruská vodka a české pivo otupilo pozornost KGBešniků. My jsme tím pádem mohli uniknout jejich dohledu. Chvíli jsme chodili po vyprahlé stepi a pak nás měsíční světlo a třpyt miliardy hvězd přivedly k ubytovně pro české stavitele. Příroda kouzelnice nám přála, ale u vchodu do ubytovny na nás čekala nepřející správkyně budovy.
„Kampak myslíte, že se ženete, dámo?" zeptala se mě ironickým tónem. V ten moment jsem se cítila..., no, domyslíte si sami, jste dospělí lidé. Libero se marně snažil zdůvodnit mou návštěvu. Odpověď byla nekompromisní: „Ženám, které tady nebydlí, vstup zakázán."
Měsíc a hvězdy se schovaly za mraky – nevím, kde se objevily. A my jsme jak hříšníci šli k "družbě". Náš tajný doprovod se škodolibě usmál. Mému milému dali kamarádi kytaru a on zaspíval "Krásná Meredit...", a bylo v tom tolik, po čem jsme my oba toužili, že žadná válka, žadný nepřející dohled nám nemůže zabránit našim citům. Už jsem usínala a melodie písně "Pramínek vlasů..." doznívala v mé paměti, když nečekaně mou rozněžněnost přerušil telefon.
Pokračování příště...

Žádné komentáře:

Okomentovat