Moje první knížka DUŠI NESPOUTÁŠ už je ode dneška v knihkupectvích. Jsou v ní rozhovory Dany se mnou, a tak jsem to tentokrát zkusil naopak a poslal své lektorce otázky, které mě zajímaly. Už před Vánocemi. S odpovědí si dala, jak vidíte, trochu na čas... Dnes ráno jsem se dočkal...
Jaké byly Vánoce u vás doma, když jsi byla malá?
Krásné. A většinou bílé. Každý rok jsme je trávili u babičky a dědy v Benešově, kde jsem se narodila. Všude byla spousta sněhu. Se ségrou a bratranci jsme denně sáňkovali na Starce, což je stráň, na níž dnes stojí sídliště. Také jsme často chodili pěšky lyžovat do Konopiště, kde jsme šlapali a sjížděli malý kopec u zámecké aleje. Dodnes nechápu, jak nás tam mohli naši se vší tou lyžařskou výbavou přes celé město a přes pole za Benešovem těch několik kilometrů dovláčet. Dobře si vzpomínám i na jesličky v kostele na Karlově, kde malý černoušek nad kasičkou pokyvoval hlavou, když dostal peníz.
Co se ti v souvislosti s Ježíškem vybaví jako opravdu ten nejkouzelnější okamžik?
Zpíváme koledy. Děda hraje na housle a táta na piano. Pak deset lidí u štědrovečerního stolu s růžovým svátečním porcelánem, na kterém jsme jedli jen o Vánocích. Cítím dětskou nedočkavost a slyším zacinkání v pokoji, který byl od rána zamčený. Zářící strom sahá až ke stropu. Voní prskavky, hoří svíčky. Mezi řetězy a ozdobami visí čokoládové mochomůrky, domečky a celý vlak, které se nesměly jíst, protože je děda schovával ještě z první republiky. Přesto vím, že čokoláda uvnitř celofánu byla šedá a hnusná…
 |
| Knížku DUŠI NESPOUTÁŠ si můžete objednávat zde. |
Novinařina dovoluje člověku poznat svět, potkat nejzajímavější lidi z mnoha oborů. A když se k ní přistupuje poctivě, je krásná. Začínala jsem za totality v Mladém světě, který byl jako jednooký mezi slepými králem. Myslela jsem si, že po pádu komunismu nastoupí vláda zdravého rozumu a té nejúžasnější žurnalistiky. Po sametové revoluci jsem ten pocit měla. Pak jsem se občas dostala do situací, kdy jsem třeba ve firemních časopisech řešila cenzuru, jakou jsem nepoznala ani v Mladém světě. A v médiích začal převažovat zisk vydavatele nad seriózní službou informovat veřejnost. Proto jsem se z médií ráda stáhla. Světlou výjimkou je pro mě legendární americký časopis National Geographic, kde jsem léta pracovala pro jeho českou edici a stále pro něj píšu. Ale už i tahle legenda začíná být občas ovlivňována podivnými americkými hony na čarodějnice a kampaněmi, které se mi nelíbí.
Jaká je práce spisovatele ve srovnání s žurnalistikou?
Mnohem, mnohem svobodnější a hlubší… Jak říkal můj učitel Arnošt Lustig: „Spisovatel je jako malý bůžek. Nedostane za to moc peněz, ale tvoří z ničeho něco, a to je úžasný pocit. Napíšeme tragédii, že půl světa brečí, a my z toho máme takovou radost, že se jdeme opít do hospody. Psaní je senzace. Je to vznešené, dobré a dává to životu smysl. Spisovatel vymýšlí příběhy, ve kterých pátrá po ušlechtilosti a dobru. Když se mu to povede, čtenář je pak ušlechtilejší, lepší.“
Ty jsi věhlasného spisovatele Arnošta Lustiga osobně znala. Jak došlo k tomu, že jsi převzala jeho kurzy, ve kterých učil spisovatelskému řemeslu?
Nepřevzala jsem kurzy, ani jeho žáky, ale spíš jeho metodu. Tím, že jsem k němu chodila a později jsme občas kurzy vedli společně pro firmy, kde jsem pracovala, mnohé jsem pochopila. Domluvili jsme se, že to sepíšu, a tak jsem jeho metodu založenou na zpětné vazbě začala důkladně studovat. Výsledkem je knižní portrét Arnošta Lustiga přes kurzy tvůrčího psaní s názvem Živel Lustig aneb jak se píše kniha, ale vydání už se bohužel nedožil. A já si považuju za čest, že mohu předávat dál to, co mě naučil.
Myslíš, že tato záslužná činnost bude mít pokračovatele, nebo jednou zanikne?
Vlastně každý, kdo prošel mými kurzy Psaní podle Lustiga, by mohl být tím pokračovatelem. I ty. Ale musel bys pořádně nastudovat všechny jeho rady. Mezi ně patří nejen zákonitosti psaní, ale i studium antické filozofie a čtení knih těch nejlepších světových autorů. Ostatně víš, že všechna pravidla, která nás Arnošt Lustig učil, jsou už v Aristotelově Poetice napsané ve 4. století před naším letopočtem?
Jaká je práce spisovatele ve srovnání s žurnalistikou?
Mnohem, mnohem svobodnější a hlubší… Jak říkal můj učitel Arnošt Lustig: „Spisovatel je jako malý bůžek. Nedostane za to moc peněz, ale tvoří z ničeho něco, a to je úžasný pocit. Napíšeme tragédii, že půl světa brečí, a my z toho máme takovou radost, že se jdeme opít do hospody. Psaní je senzace. Je to vznešené, dobré a dává to životu smysl. Spisovatel vymýšlí příběhy, ve kterých pátrá po ušlechtilosti a dobru. Když se mu to povede, čtenář je pak ušlechtilejší, lepší.“
Ty jsi věhlasného spisovatele Arnošta Lustiga osobně znala. Jak došlo k tomu, že jsi převzala jeho kurzy, ve kterých učil spisovatelskému řemeslu?
Nepřevzala jsem kurzy, ani jeho žáky, ale spíš jeho metodu. Tím, že jsem k němu chodila a později jsme občas kurzy vedli společně pro firmy, kde jsem pracovala, mnohé jsem pochopila. Domluvili jsme se, že to sepíšu, a tak jsem jeho metodu založenou na zpětné vazbě začala důkladně studovat. Výsledkem je knižní portrét Arnošta Lustiga přes kurzy tvůrčího psaní s názvem Živel Lustig aneb jak se píše kniha, ale vydání už se bohužel nedožil. A já si považuju za čest, že mohu předávat dál to, co mě naučil.
Vlastně každý, kdo prošel mými kurzy Psaní podle Lustiga, by mohl být tím pokračovatelem. I ty. Ale musel bys pořádně nastudovat všechny jeho rady. Mezi ně patří nejen zákonitosti psaní, ale i studium antické filozofie a čtení knih těch nejlepších světových autorů. Ostatně víš, že všechna pravidla, která nás Arnošt Lustig učil, jsou už v Aristotelově Poetice napsané ve 4. století před naším letopočtem?
Z tvé knihy Živel Lustig působí Arnošt jako věčný optimista i ve chvílích nejtěžších. Byl vůbec někdy smutný nebo naštvaný?
Byly při psaní knihy i momenty, které tě opravdu pobavily?
Nejvíc mě vždycky rozesmála naše drobná nedorozumění. Jak jsi mi občas posílal omylem záhadná znamení, protože se ti po klávesnici zrovna procházela vaše čivava. Nebo když mi jednou můj mobil - v dosti nevhodné souvislosti - opravil slovo erupce na výraz erekce... A ono to vlastně u té tvé povídky o sopce nakonec nebylo až tak daleko od pravdy.
Já jsem ho smutného či naštvaného nikdy neviděla. I v dobách jeho těžké nemoci si uměl dělat srandu ze smrti a vlastně pořád dobíjel svou energií lidi kolem sebe. O to větší byl můj šok, když jsem se spřátelila s jeho dcerou Evou Lustigovou a ta mi řekla, že neznala smutnějšího člověka, než byl její otec. A já jí to věřím. Protože trauma koncentračních táborů, ze kterého se Lustig celý život vypisoval, v něm nikdy nepřestalo vřít. Takže ten smích a radost navenek mohla být jen ochranná maska.
Proč by si podle tebe měli lidé koupit knihu DUŠI NESPOUTÁŠ?
Protože v ní velmi upřímně odhaluješ, co lidi s tak rozsáhlým postižením, jaké máš ty, trápí. Včetně všech tabu, o kterých se nemluví. Většinou se v médiích dozvídáme jen o vozíčkářích, kterým se něco mimořádně podařilo. Objeli na vozíku Evropu. Vyhráli paralympiádu. Ale o těch, kteří marně touží po tom, co je úplně běžné pro nás, zdravé, se většinou píše buď bolestínsky nebo vůbec. A tvoje kniha je sakra drsná. Včetně líčení obyčejných věcí, že si nedokážeš prohodit knihu za tablet, zahnat čivavu z klávesnice, sám se najíst, uložit se ke spánku nebo si prostě dojít na záchod...
 |
| Knihkupectví v Zábřehu, kde Martin bydlí |
Nejvíc mě vždycky rozesmála naše drobná nedorozumění. Jak jsi mi občas posílal omylem záhadná znamení, protože se ti po klávesnici zrovna procházela vaše čivava. Nebo když mi jednou můj mobil - v dosti nevhodné souvislosti - opravil slovo erupce na výraz erekce... A ono to vlastně u té tvé povídky o sopce nakonec nebylo až tak daleko od pravdy.
Co ti jako spisovatelce zvyklé na skoro na vše vyrazilo dech?
To byla jednoznačně ta tvoje povídka Padesát odstínů šedi na vozíku. Když jsem to přečetla, rozklepaly se mi ruce a měla jsem pocit, že jsi odporný a hnusný a že už tě nikdy nechci znát. Tak děsně mi z toho bylo. Abych se uklidnila, musela jsem zavolat jednomu známému terapeutovi. Vysvětlil mi, že chlapi občas i takové erotické touhy mají. Prý na tom není nic děsného, když svými představami nikomu neubližují... ale že asi není to nejlepší svěřovat je ženám na potkání. A tak jsem se snažila dívat se na tvůj text z literárního hlediska jako na povídku. A najednou mi došlo, že právě tohle tě už dávno učím. Abys dokázal vzbudit silné emoce.
Proč jsi právě tuhle povídku předhodila účastníkům předvánočního on-line kurzu?
Potřebovala jsem ověřit, jestli se nepletu. A opravdu i pro zkušené autorky to byl v první chvíli šok. Mnohé mi svěřovaly, že z toho vůbec nemohly spát. Chlapi to brali jinak. Nakonec však skoro všichni ocenili, že jsi šel statečně s kůží na trh, že to bylo odvážné, dobře napsané. Text se četl jedním dechem, byť šlo o tabu, pro většinu společnosti syrově neakceptovatelné.
To jo! Hlavně když jsme se v ložnici večer milovali s mužem a do toho začaly chodit esemesky s tvými nářky, že potřebuješ sex a nějakou ženu. V tu chvíli hrozilo, že manžel zabije mě. Marně jsem ti mnohokrát vysvětlovala, že po osmé hodině už se mimo nejbližší přátele nikomu nevolá. Navíc já nemůžu a nemám kapacitu na to být tvoje vrba.
Jenže ty jsi jedním z mých nejbližších přátel.... a špatné myšlenky chodí hlavně v noci.
Jsem tvoje učitelka tvůrčího psaní. Takže cokoliv napíšeš jako povídku, je ok... a hodnotím to jako literární dílo.
Překvapilo tě někdy, že mám něco úplně stejně jako ty, přestože jsem postižený a ty zdravá?
Dostlal jsi mě s albem fotek, které ti v dětství s obrovskou láskou dělala tvoje maminka. To jsem se styděla, jak mě vůbec napadlo, že bys to mohl mít jinak. Naopak tvá nenasytná touha po partnerské lásce je sice stejná jako moje, ale - i podle mě - těžko uskutečnitelná. Tvoje příběhy na toto téma mě nesmírně dojímají. Je mi tě strašně líto ... ale ani já si nedovedu představit, že bych dokázala žít s člověkem postiženým tak těžce jako ty. Chybí mi svatozář, jakou má určitě tvoje maminka. Před ní smekám...
Jsi věřící?
Vlastně jo. Ale mnohem víc než dogmata jednotlivých náboženských cest, mě zajímá řád světa i vesmíru. A věřím, že když se s důvěrou svěřím do božích rukou, je vše tak, jak má být… přestože bych to třeba chtěla úplně jinak. Dokonce už trochu začínám rozumět i tomu, proč Bůh někdy „dopustí“ to či ono. Kdyby s námi občas osud nezatřásl, nikdy bychom nepochopili, že máme být vděční za to, co máme. A když vděční nebudeme, nejspíš to s námi dopadne jako v tom vtipu, jak se potkají dvě planety.
Ten neznám.
Jedna planeta si stěžuje: „Je mi blbě, chytila jsem homo sapiens.“ Druhá na to: „Neboj, to zas rychle přejde.“
Vlastně jo. Ale mnohem víc než dogmata jednotlivých náboženských cest, mě zajímá řád světa i vesmíru. A věřím, že když se s důvěrou svěřím do božích rukou, je vše tak, jak má být… přestože bych to třeba chtěla úplně jinak. Dokonce už trochu začínám rozumět i tomu, proč Bůh někdy „dopustí“ to či ono. Kdyby s námi občas osud nezatřásl, nikdy bychom nepochopili, že máme být vděční za to, co máme. A když vděční nebudeme, nejspíš to s námi dopadne jako v tom vtipu, jak se potkají dvě planety.
Ten neznám.
Jedna planeta si stěžuje: „Je mi blbě, chytila jsem homo sapiens.“ Druhá na to: „Neboj, to zas rychle přejde.“
 |
| Tereza, vítězka mezinárodního filmového festivalu Houston International Film & Video Festival |
Mnoho mých žáků už vydalo své knížky, a to nepočítám osm společných, vzniklých na kurzech. Moje žákyně, scénáristka Tereza Hirsch, vyhrává studentské soutěže po celém světě. Studenti z plzeňské katedry komiksu si určitě budou schopni sami psát scénáře. I další se psaním živí. Je to však psaní, které potřebují pro svou práci. Jsou mezi nimi vědci, co teď lépe dokážou popularizovat svůj obor. Manažeři, kteří umí srozumitelně formulovat strategii a jasně zadávat úkoly. Asistentky, které se naučily dobře psát maily. Auditoři a analytici, kteří pochopili, že každý obor má řeč odbornou, již je potřeba přeložit do laičtiny.
Zanechal někdo v tobě nějakou hlubokou myšlenku, že ses nad tím musela zamyslet?
Skoro každý zajímavý člověk ve mně zanechal hlubokou stopu. Pro interview si lidi vybírám a díky nim se pořád učím něco zajímavého, nového. Skoro každé takové setkání mě nesmírně baví a obohacuje. I mí žáci na kurzech mě inspirují a díky nim objevuju nové světy, nové filozofie… Třeba teď se zamýšlím nad Einsteinovou teorií relativity, což mi určitě pomůže při psaní reportáže ze švýcarského CERNU. Když jsem tam navštívila největší urychlovač částic na světě, napadaly mě takové blbosti: kdybych třeba oblétávala zeměkouli rychlostí světla, viděla bych sama sobě na záda?
Čím jsem pro tebe důležitý já? Proč jsi mě začala učit?
Připomínáš mi každý den, co všechno mám.
Připomínáš mi každý den, co všechno mám.
Děkujeme studentům Fakulty designu a umění v Plzni, kteří pod vedením Marie Kohoutové poskytli zdarma své ilustrace:
Michaele Sedláčkové
Taťáně Zouharové
Karolíně Balogové
Štěpánovi Lipusovi
Kristině Nolové
Jánu Sorokáčovi
Leoně Schilerové
Anně Manokhině
Jánu Rejholcovi
Gabriele Farkašové
Adamovi Fábikovi
Své texty zdarma věnovali:
Jitka Mrázová
Jitka Mrázová
Marek Greger
Alena Bruthansová
Zuzana Fajmonová
Anna Vocleová
Hana kavalová
Jana Bednářová
Petr Holub
Aneta Bernatská
Nataša Richterová
Jakub Hlaváček
Zdeněk Hart
Radka Zelenayová
Děkujeme za finanční příspěvky všem štědrým dárcům, kteří pomohli k realizaci tohoto projektu:
Jitce Schmiedové
Zuzaně Pavelkové
Ireně Tomáškové
Jaroslavu Vozobulemu
Báře Pivečkové
Petrovi Holubovi
Věře Staňkové
Janě Bártové
Zdeňkovi Roskovi
Anně Sokolové
Zdeně Součkové
Yakkenovi J.Helusovi
Petrovi J. Juračkovi
Haně Kavalové
Janě Urbanové
Haně Novotné
Míše Čápové
Martině Majorošové
Zuzaně Kratochvílové
Haně Havlové
Pavlovi Kopovi
