15. prosince 2020

Krátký průvodce prvními zážitky Rwandou - napsala Markéta Šetinová

Už jsem tu déle jak dva týdny, naučila jsem se první slova v kinyarwandštině, neulehla na smrtelnou postel s malárií a v pohorkách prošla deštný prales i místní trh. Jsem tedy připravena předat své zkušenosti dále skrze krátkého průvodce prvními zážitky (a s neskromnou ambicí navázat na svého předchůdce dobrovolníka Igiho, kterého jeho rwandská literární díla proslavila napříč Českem i Slovenskem).


Rwanda
Kde končí jeden kopec, začíná druhý. Přes ně se táhnou zelená pole čajovníků a eukalyptu, hory se občas částečně noří do mlhy nebo se kolem nich vytvoří duha. Rwanda je turisticky zatím spíše neobjevená, i když je to v kontextu Afriky bezpečná a relativně vyspělá země. Kromě krásné přírody má i gorily, safari a jeden z pramenů Nilu. Svět si po genocidě nasypal popel na hlavu v podobě štědré rozvojové pomoci a prezidentovi Kagamemu se aspoň část podařilo přetavit do zlepšení infrastruktury, vzdělání a bezpečnosti. S demokracií už to není tak slavné. Poslední prezidentské volby byly skoro jistě trochu cinklé a i nad oficiální verzí genocidy a narativou Kagame-osvoboditel jsou určité otazníky (viz dokument BBC).

Rwanďané jsou obecně dost prima. Smějí se a pořád si podávají ruce. Jsou velmi věřící, nekouří a nemají rádi psy, brzo vstávají a chodí spát se soumrakem. Taky si potrpí na styl. To ale Katka zapomněla zmínit, když mi kladla na srdce, ať si s sebou vezmu hlavně staré oblečení (které závěrem pobytu rozdám místním). Na vesnici Bigugu se svým šatníkem dobře zapadnu, v jakémkoliv městě jsem ale za pěknou socku. V ulicích hlavního města Kigali tedy v těchto dnech můžete potkat Rwanďanku v podpatcích a luxusních šatech, Rwanďana v dobře střiženém obleku a naleštěných botech a za nimi mě v teplácích a reklamním tričku.

Zdravotnické centrum v Bigugu
Na malé klinice v Bigugu trávíme nejvíce času. Naše ředitelka – slovenská doktorka Katarína - je známá široko daleko a když se spolu procházíme v okolí kliniky, je to jako jít s hvězdou světového formátu. Všichni ji zdraví, děcka ji chytají za ruce nebo aspoň přes kopce křičí “Kataríííína!”. Klinika poskytuje základní zdravotní péči, zaměstnává několik místních a přijme až 200 pacientů denně. Spousta z nich jde do kliniky pěšky i několik hodin. Vážnějším případům zajišťuje Katka převoz do větších nemocnic ve městě. Buď zavolá ambulanci (s dojezdem kolem šesti hodin) nebo je po prašných cestách odveze sama svým pickupem.

Moje práce
Ve svém okolí mám hned několik kapacit v oboru rozvojové pomoci. Mezi ně patří i Vašek, který mi nad pivem vysvětlil základy efektivní pomoci v rozvojových zemích jasně. Žádné hraní s roztomilými dětmi nebo vaření kaše pro africká miminka. Je třeba použít dovednosti, které jsou specifické mně a které chybí v konkrétní komunitě. Na základě tohoto briefu a diskuze s Katkou jsem upustila od aktivit ve školce a rozjela hodiny angličtiny a Excelu pro místní komunitu dospělých. Učím každý den čtyřikrát angličtinu a dvakrát Excel. Místní i mě to baví, navíc s některými se dá už i dobře anglicky popovídat (právě sbírám materiály na rwandskou sociologii lásky!). Navíc je z toho dost zážitků. Třeba učit anglicky Rose, která neumí číst a psát. Nebo první hodina Excelu s Evarastem, který nevěřil, že Excel umí počítat a u prvních příkladů trval na tom, že budeme přepočítavat na kalkulačce :). Celkově mé aktivity asi nezvýší životní úroveň ve Rwandě, ale nepřijdu si ani úplně zbytečná. Takže pokud se tento trend udrží, budu se svým zapojením ve vesničce Bigugu spokojená.

Děti
Je jich hodně a jsou všude. Do jednoho jsou špinavější než já (situace, která se vzhledem k absenci sprchy a teplé vody nejspíš s průběhem času změní), ale veselé a poslušné. Po škole se scházejí u kliniky, pomáhají staré Rose s prací na zahradě nebo si jen tak hrají. Rády si povídají v kinyarwandštině a smějí se mé výslovnosti. Dvakrát do týdne organizuje Katarína malnutriční program (tzn výkrm podviživených dětí :)). Je to jedna z mála chvílí, kdy je kolem kliniky naprostý klid. Desítky dětí si posedají na rohože a z barevných hrníčků cumlají kaší s pěti druhy obilovin. Malnutriční program z větší části financují baculatí známí Katky šéfa – každý přispívá 10 eur měsíčně, dokud nezhubne pod 100 kilo.

Máma
Deset minut po výstupu z letadla se stříkala repelentem a první noc spala pod dvěma moskytiérami. V ordinaci ale zjistila, že malárie je tu stejně běžná jako v Česku chřipka a i podobně nebezpečná. Teď už ji máma umí zaléčit. Stejně jako pacienty, kteří zvrací červy. 
Místní zdravotnický personál naučila, jak rehabilitovat s postiženými novorozeňaty a také trik, jak malým dětem podávat inhalační léky. Oslavila tu 55. narozeniny a ve svém narozeninovém proslovu zaměstnance kliniky chválila za vysokou profesionální úroveň. Ti ji naopak pozvali slavit i další narozeniny do Rwandy. 
Máma včera odletěla a ke svému mírnému překvapení svůj dvoutýdenní pobyt ve Rwandě zvládla živá a zdravá. 

Denní režim, jídlo a výlety
Vstáváme kolem šesté a snídáme ovoce. Dopoledne mamka s Katkou ordinují a já učím. Většinou obědváme avokádo na různé způsoby – s těstovinami, chlebem, s rýží. Výběr jídla je tu daleko menší než v Evropě, ale stejně jako v Praze tu dobře funguje food delivery – dítěti dáme 100 rwandských franků (cca 3 koruny) a ono doběhne nakoupit na trh. Často to zvládne i do 90 minut! K večeru a o víkendech podnikáme výlety do okolí. Kajakovaly jsme na jezeře Kivu, vylezly k vodopádům a zvládly trek deštným pralesem (kde se i dobře ukázala má fyzická kondice z kaváren). Tento víkend jsme projely Rwandu od západu na východ, stopovaly opice v bambusovém pralese v národním parku a zašly na rwandské safari s hrochy, slony a krokodýli.



Žádné komentáře:

Okomentovat