14. prosince 2020

Jak jsem se nestal spisovatelem - napsal Pavel Kyselák

Akademie ČTK 16. listopadu 2019
Pravda, asi od svých deseti let píši a píši. Výsledek je ovšem takový, že jsem už popsal hodně stran bílého papíru, zaplnil kapacitu několika „flešdisků“, ale bohužel významným spisovatelem jsem se zatím nestal. Nicméně říkal jsem si, co jsem v mládí nezvládl, musím ve stáru dohnat. A konečně se naučit psát jako renomovaný profík.
Při dnu otevřených dveří České tiskové kanceláře v Praze jsem se z propagačních materiálů dozvěděl, že v rámci Akademie České tiskové kanceláře pořádají také kurz pod názvem: Kurz tvůrčího psaní.
Nabídka mě natolik zaujala, že jsem se přihlásil. Navíc i jméno paní lektorky a zároveň publicistky a spisovatelky mi v uších znělo jako známé Niagarské vodopády. Danu Emingerovou totiž znám zejména jako redaktorku z dřívějšího časopisu Mladý svět, který jsem za svého mládí pravidelně četl pod heslem: Už jsi čet Mladý svět? 
Nyní také vede dlouhodobé kurzy tvůrčího psaní podle svého učitele Arnošta Lustiga. A tak jsem si řekl, musíš se hochu přihlásit, co kdyby to vyšlo…
Sympatická lektorka Dana, kterou jsem živou viděl poprvé, to vzala hned od začátku pěkně zhurta pod svůdnou záminkou: Psaní nesmí být nuda. Nejdříve nám přečetla úryvky z dílny svého oblíbeného učitele Arnošta Lustiga a vzápětí nás vyzvala, abychom přečetli příspěvky, které jsme měli přinést. Na jejích očích ještě nyní vidím, jak si říká: „A teď se můžete ukázat, fešulánci moji drazí…“
Domýšlivé povahy s bujnou fantazií se patrně domnívají, že budu psát o svých peripetiích z první třídy obecné školy, kde jsem se učil psát jako tak… Pravda, ve škamně sice právě sedím, ale na hrbu mám číslo 68, stejně jako Jarda Jágr – ale ten je jednak daleko mladší ale hlavně slavnější. Konec konců moje bystrá vnučka o mně tvrdí, že jsem se narodil v době, když žili ještě dinosauři.
První dáma zleva, jako by nasazená hráčka přečetla svoji povídku pod názvem Jak jsem neodletěla na dovolenou. Když ji dočetla, poněkud mi sklapla čelist a pokorně jsem si říkal: „Co já nebohý venkovský písmák zde vlastně pohledávám.“ 
A tak se mi na rozdíl od sympatické slečny chtělo odletět nikoliv z ruzyňského letiště Václava Havla, ale přímo z učebny. Zkrátka, milá kolegyně z Hydrometeorologického ústavu, nasadila laťku z mého pohledu příliš vysoko.
Ještě před polední přestávkou jsem dospěl k závěru, že i kdyby skvělá lektorka Dana se pokrájela a dala do toho všechny své životní síly, nemá v daném okamžiku šanci mě cokoliv naučit. Bylo mi ji tak velmi líto, ale co já ubohý a truchlivý stařík mám dělat… Snad jí to Pán Bůh či jiný svatý vynahradí.
Do druhého poločasu mě doslova nakopl parádní oběd v nedaleké restauraci. Třešničkou na dortu bylo kafíčko, které nám osobně přinesl sám pan ředitel Akademie. Nejenže skvěle chutnalo, ale pohladilo i moji duši, poněkud momentálně povadlou.
Naproti mně seděla nenápadná dívka, která se profesně představila jako účetní. No, říkal jsem si, chlapče, máš střední i vysokou dívčí školu jako ona, tak se s ní snad literárně srovnáš. A hlavně bude zajisté solidární.
Když dočetla své připravené dílko, náhle jsem si připadal, že stojím u mantinelu kluziště a na nohou mám šlajsny po bráchovi a přede mnou z ničeho nic jen tak skočí malá dívenka dvojitého axela, jako by se nechumelilo, a ještě k tomu přidá jako nášup trojitého rittbergra. 
Když už jsem předtím pomalu usínal, velmi lehce mě probudila z letargie a stačil jsem jen povzdechnout pro sebe pár chmurných slůvek: „Chlapče, co zde zacláníš.“ A pro záchranu mé duše se mi v hlavě začaly honit jiné myšlenky.
Uprostřed zasedacího kruhu, jako by symbolicky seděla milá paní ze Žďáru nad Sázavou. Kromě toho, že byla šéfredaktorkou podnikových novin, z děvčat se mi nejvíce líbila, a tak jsem ji jen tak pro sebe vyhlásil za Miss třídy.
S touto sympatickou účastnicí kurzu jsem o přestávce stačil prohodit i pár slov. Děsně ale děsně mně připomínala manželku herce Rudly Hrušínského prostředního, Evu. S ní jsem totiž pracoval na Ministerstvu financí – skvělá ženská, a hlavně velmi trpělivá vůči svým kreativním hereckým členům v domácnosti… 
Další bodík si u mě získala tím, že i já jsem ve venkovské škole redigoval školní časopis Husí kravata aneb Večerní Jaroměřice a dále jsem za mlada vedl podnikové noviny. Jakožto podnikoví redaktoři jsme se scházeli čas od času v Pařížské ulici v Klubu novinářů. Byla to příjemná, a hlavně zajímavá setkání, neboť kromě nás amatérů, podnikové noviny psali i skuteční žurnalisté, kteří holt byli po roce 1969 tzv. odejiti. Anebo mezi nás patřili i spisovatelé na indexu, kteří tak měli krycí zaměstnání.
Po mé pravici seděl mladík pod éterickým jménem Bert. V tu chvíli jsem si vzpomněl na jednu televizní hru, kde jiný Bert nedělal nic jiného, než umýval nádobí. Můj kolega Bert byl ovšem manažerem jedné společnosti, která se zabývá prodejem aut. Ostatně i zde mají určitě myčku, ovšem automatickou.
Na závěr kurzu i já jsem dostal diplom, patrně z milosti, který jsem pak ukazoval v hospodě chlapům z naší dědiny, aby věděli, jaký su pašák…
I když mi výtečná a snaživá paní lektorka Dana z lítosti nabídla doučovací kurz, raději jsem zalezl do svého koutku, kde mám svůj „pécé“ a mám dojem, že do konce života už z tohoto psacího hájemství nevystrčím hlavu, natož pak paty prostého venkovského písmáka.
 I tak věřím, že své třetí paměti (plkačky) konečně dopíšu, než odlétnu navždy za panem Arnoštem, aby mě konečně naučil psát.
A tak mi promiň Dano, že i když ses snažila, jak snažila, spisovatele jsi ze mě nevyrobila. Ovšem přísahám Ti před soudem božím, že jakmile se znovu narodím, budu chodit na všechny Tvoje kurzy a budu psát jako o život. I voňavé tekuté švestky z vlastní zahrádky Ti budu nosit.
S úctou a s múzou nezadaný Tvůj žák Pavel.