23. listopadu 2020

Cesta do živoucího pekla - napsala Lucie Vrbová


„Bože, kam jsem se to dostala?“ prolétlo mi hlavou při vstupu do Mansfieldského nápravného zařízení, též také známého jako věznice Shawshank. 
Teplo červnového dne jako kdyby se při průchodu kamennou bránou dočista vytratilo a vystřídal jej chlad. Dotěrný. Razící si cestu nekompromisně do našich těl. Kam se jen poděl optimismus, se kterým naše skupinka přišla poslouchat veselé historky z natáčení? Nejednalo se ale o žádné Hollywoodské kulisy. Přesně toto žalostné místo se stalo cílem našeho výletu.
Jelikož věznice nebyla již několik let aktivně využívána, otevřela se návštěvníkům v podobě vedených prohlídek. Člověk si mohl projít jednak prostory, kde se natáčely mnohé scény z filmu Vykoupení z věznice Shawshank , tak i cely či umývárny určené pro skutečné vězně. 
A i když jsme prvně očekávali tradiční pohled za oponu natáčení, nenašli jsme tam žádné usměvavé tváře. Pouze drsnou připomínku kruté historie vězenství. 
Vykoupení z věznice Shawshank 
Prvotní vtipy o hercích jako Morgan Freeman postupně vystřídaly fakta dočista jiná. Místo to bylo žalostné a kdo tam jednou skončil, tomu bylo jen výjimečně dovoleno odejít. 
„Ve věznici někdo umíral každý den. Buď vaše tělo jednoduše vypovědělo nebo vás někdo zabil,“ popisoval nám průvodce osudy vězňů. „V této cele se dokonce jeden muž zaživa zapálil. Bylo mu něco málo přes dvacet let a zrovna se dozvěděl, že byl odsouzen na doživotí. Za krádež.“
Mříže zmíněné cely stále nesly památku po požáru, jako by věznice byla zamrzlá v čase. Což bylo dosti možné, jelikož budova nikdy nebyla pro návštěvníky rekonstruována. Jeden i chápal, proč se v Mansfieldském nápravném zařízení každoročně pořádaly strašidelné výpravy. I naše skupina zažila několikero výpadků světla a podivného vrzání, jako kdyby se dveře od cel samy od sebe lehce posouvaly. A přestože jsme byly poněkud početná skupina, jisté nutkání nás nabádalo držet se při sobě. Nikdo netoužil být poslední nebo dokonce zapomenutý. Děsila nás jen pouhá představa, že bychom zůstali na pár okamžiků sami.
Proč mi ale celý zážitek vlastně utkvěl v hlavě? Čím byl tak výjimečný? Ač to tak prvně možná nebylo zamýšleno, nejednalo se o pouhou návštěvu známého místa, které stálo základem ještě známějšímu filmu. Opravdu se nejednalo o ateliéry. Co jsem měla možnost spatřit, a na vlastní kůži zažít, byla děsivá stránka Spojených států, kde vás nemnoho let zpátky i pouhý přestupek nebo nedorozumění mohlo zavést do živoucího pekla. Dědictví, které nikdo nechce sdílet a které člověk nenajde v tradičních turistických brožurkách.





Žádné komentáře:

Okomentovat