19. října 2020

V kobce pod Vyšehradem - napsala Jitka Sova

Foto: Petr Jan Juračka
Přes hlavu mám pytlovinu, nadechuji její nasládlý hnilobný pach z plna hrdla hluboko do plic, kdo ví, kdy a jak se zase budu moci nadechnout. 
Tak tahle to v tomto životě skončí? S pytlovinou přes hlavu?
Slyším skřípění klíče v zámku, zvuk pantů při pohybu těžkých dveří, chmatavé ruce mě zbytečně chytají za stehna a zadek a vrhají mě po schodech dolů. Letím po hlavě, schoulím se do klubka a dopadám na ramena a kutálím se dolů, do hlubin.
Přistála jsem na vlhké kameny. Opatrně se dostávám z pytloviny ven. 


Kdepak to asi jsem? Sklepení to nebude, spíš nějaká kobka, světlo žádné. 
Čekám, až naběhne vidění ve tmě. Ne nadarmo mě moje máma, v učení dávných tradic žen v našem rodu, do tří let vychovávala ve tmě. 
V noci jsem bděla a ve dne spala. Můj mozek umí vidět ve tmě jako kočka. Rozhlížím se a obezřetně sestupuji po schodech dolů. Pach tlejícího masa zde na schodech – zřejmě nějací nešťastníci opustili svá těla právě zde. 
Jsem na dně schodiště. Kupodivu je zde lepší vzduch. Že by existovala nějaká cesta ven? Odněkud sem přece musí proudit. 

Sedám si do meditace a propojuji se s vědomím, s tekutinami ve svém těle, s hlasem své krve. Sestupuji hluboko do svého vědomí, abych dosáhla propojení se Stvořitelem.
Kde jsem jen udělala chybu? Žít a pracovat v utajení, to je základní povinností Vědmy. 
Vystupuji ze svého těla a dívám se. Vidím sebe samu v bílém mužském oblečení, kalhotách a haleně, s něčím průhledným a neprodyšným na hlavě. Divný materiál. Přes pusu a nos mám něco z ještě divnějšího materiálu. Jakýsi papír, napuštěný něčím jedovatým. Zdá se, že to mám ale nasazené na hlavě dobrovolně. Kolem mě jsou další lidi, ti taky mají zakrytý nos a ústa, ale je to z nějaké látky, ta jedovatá není. Aha, to je nějaká moje jiná inkarnace...

Už to vidím. To byl ten chlap, co za mnou přišel, že se zamiloval do cikánky. Ať mu od té lásky pomůžu. Jakápak láska, chlapče. O té zatím víš houbeles. To je v Tvém případě jenom chtíč. Ale takový krásný kluk, připadala jsem si jako jeho máma. Chtěla jsem mu od toho chtíče, co ho tak spaloval, pomoci. Uvařila byliny, co zaručeně od chtíče na pár týdnů pomohou, jenomže ta holka mu pak chtěla dát a jemu se nepostavil. Tak takhle to bylo. Tak mě udal.

A zrovna se nechám nachytat, jak za úplňku tančím nahá kolem ohně. Nasávám sílu měsíce a kapky mé měsíční krve se vpíjejí do matky Země, propojují se s jejím Vědomím a s krví, co se do ní za ty věky vsákla.
Ještě jsem dopadla dobře. Mučit a upalovat, ta strašlivá doba temna, teprve přijde. Asi mě ledacos taky čeká, když jsem koukala na tu odpojenou bytost v bílých mužských hadrech, s tím divným průhledným na hlavě a jedovatým papírem na puse. 
Copak děvče nevíš, že ženy mají nosit sukně? Dlouhé sukně? Jenom tak si mohou brát sílu od naší matky, od naší milované Země. 
Zřejmě přijde inkarnace, kdy své vědění zapomenu.

Dívám se na své tělo, jak sedí nehybně v kobce. 
Jsem v katakombách pod Vyšehradem. Silné místo, proto se mi tak dobře sestupovalo do hlubin Vědomí. Tak kudypak z katakomb ven? Už to vidím. Část katakomb je napůl zasypaná, občas se budu muset prohrabat a přemístit pár těžkých kamenů, nevím, jestli to zvládnu, ale vnitřní povel je jasný, pokusit se o to, a tak se vracím do svého těla. 
Poslední část tunelu. Ještě, že jsem tak vychrtlá. A že mám tak dlouhé tvrdé nehty, na koncích zahnuté jako drápy. Jsem vyčerpaná. Žít bez jídla a vody umím, beru si energii z prány, obsažené ve vzduchu a slunečním světle. Toho jsem ale za poslední dny měla pramálo. Vzduch! A taky pár paprsků slunce! Nádhera. Ale teď musím počkat do tmy.

Stojím na svahu k řece. Dokázala jsem to. Klepu se vyčerpáním. Nad řekou vidím Zbraslavův dvorec. Tak až sem vedou ty chodby pod Vyšehradem. Spojuji se v myšlenkách se svojí sestrou, co žije v ústraní v Brdských lesích. Za ní půjdu, spíš doplavu. Musím k Berounce. Nořím se do chladivé vody a čerpám její sílu.
Modlím se. 
Abvún d-bá-šmája. Ty, jenž zrozuješ, Otče-Matko kosmu, soustřeď v nás své světlo, ať je k užitku. Dechu všech světů, slyšíme Tě dýchat, dovnitř a ven, v tichu.

Těším se na sestru. A na další život v tomto těle zde na matce Zemi.