1. srpna 2020

Píšu Ti - napsala Lea Mandíková


Blonďatá krásná letuška se zlatými brýlemi, s pečlivě upraveným účesem a umně vytvořeným drdolem vzadu u krku připravuje vše k odletu. Ranvej se mění v město a město se mění v mraky.
Stoupáme. Terezka a Klárka mne chytí za ruce. Posiluje je to a přivádí k větší jistotě, když letadlo nabírá výšku a my budeme brzy v oblacích.
A taky vidí, že se mi lesknou oči, protože mám naši společnou fotku v knížce jako záložku.

Dočítám Mawerův Skleněný pokoj, a i když je děj protkán úplně jinou minulostí (kulturní a společenský život zámožné rodiny se mění a do životů postav vstoupí druhá světová válka, židovské žluté hvězdy na oblečení i dobytčáky plné lidí), i tak mi chvílemi knížka připomíná můj osud. Samozřejmě v úplně jiném kontextu.
Může za to ten dům, který je středobodem celého příběhu.
I náš dům je středobodem toho mého. Nestavíme modernistické dílo jako je Villa Tugendhat, i tak je ten dům nyní kotvou i rozbouřeným mořem mého života. Každá nově postavená zeď a každá ta, co jsou na ní vidět stále zaprášené šmouhy a špína v té staré části, jsou jako JÁ.
Necelistvá, nedokončená, jedna půlka opotřebovaná a zničená, jedna půlka s příslibem trochu lepších momentů.
Letíme v mracích. Jsme u Tebe. Jsme jen kousek od Tebe. Natáhnout ruku a cítit Tě. To bych chtěla. Jen se dotknout.
Skleněný pokoj je druhá knížka, kterou dokáži číst po tvém odchodu.
Naši společnou fotku mi připravila Terezka a dala mi ji do ložnice k počítači, když jsem se vrátila z nemocnice. Věděla, že budu muset odpočívat. Aspoň chvilku.
Věděla, že mi bude líto, že mne nepohladíš, i když to budu moc potřebovat. Vychovali jsme moc hodné holky a máme být na co pyšní.
Každá z nich, Anička, Klárka i Terezka, mají kousek z Tebe, který mi Tě připomíná. Každá trochu jiný a tak to má být.
Letíme do Česka po moc dlouhé době. Jsou prázdniny, i tak je to jiné. Dříve jsme jezdili či letěli, jak nás napadlo. Společně naházeli kufry do auta nebo vzali na letiště.
Doba s koronavirem všechno změnila. Letiště jsou teď zvláštním místem, kde už nepulzuje život tak jako dříve. Divil by ses a třeba by se Ti to i líbilo. Jen nevím, zda-li by sis zvykl na roušku přes pusu. Nebavilo by Tě to s ní.
Pořád mne udivuje, že tak velký stroj letí vzduchem jako pták co mává křídly. I když znám všechny ty fyzikální i mechanické důvody proč tomu tak je, pořád jakoby člověk nevěřil, že je to možné.
Fotka je taky z nějakého letiště. Zkusím s holkama vypátrat z kterého, ale myslím, že z ostrova Mauricius, kde jsme už čekali na let zpátky po dovolené.
Nikdy dříve mi moc nešlo říkat Cartigny DOMA. Teď to tak je. Tolik sis přál, aby to tak bylo a povedlo se Ti to.
Když budeme pryč, bude se o zahrádku a dům starat Anička s Vinckem. Jsou hodní a určitě se postarají dobře. Nebo nejlépe, jak to půjde. Letos mám divný pocit, že jedeme pryč. Jakoby mne místo připoutalo. Jakoby všechny květiny, rostliny, tráva i zeleninová zahrádka byly němou výčitkou, že se o ně mám starat víc a nemám odjíždět, když mne potřebují. Letos jsme to nějak předimenzovaly s rajčaty. Máme asi sto keříků. Tak uvidíme, co s tím provedeme.
Pozvu lidi z vesnice, ať si natrhají. Největším konzumentem ovoce a zeleniny jsi byl ty. Měl bys velkou radost. Sklízíme plody toho, co jsi zasadil. Letos už byly třešně, meruňky, broskve, jablíčka. Na keřích nás potěšily borůvky, černý rybíz i červený i angrešt máme.
K něčemu musíme najít název. Ty bys věděl, vypadá to jako borůvka, chutná to jako borůvka, ale není to ona. Je to takové podlouhlé a moc dobré.
Moc by se Ti letos líbilo před domem. Je tam vysázené slunečnicové pole. Bude to krása, až budou všechny slunečnice otáčet hlavu za sluncem, které ty už vidíš zblízka. Vyfotím Ti to. A ukážu to všem, kteří budou číst tenhle dopis, co píšu tobě.


Cartigny



Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+

Žádné komentáře:

Okomentovat