16. srpna 2020

O vynervovaném zajíci - napsal Jaromír Bílý

Ilustrace: Aneta Kochová, Fakulta designu a umění v Plzni
Mezi zvířátky se rozkřikla zpráva, že medvěd, který se vyhlásil lesním kádrovákem, si bude zvát jednoho po druhém na osobní pohovor. Po něm rozhodne, koho v lese chce a koho ne. „Já na to dlabu,“ nechal se slyšet jezevec.
„Máš recht,“ přidala se liška. „Kdo ví, jak to bude. Máme se dostavit až za týden, to se ještě může změnit věcí.“
Ostatní zvířátka – včetně moudré sovy – přikyvovala. Jen zajíc to nesl těžce.

„Co já budu dělat. Přijdu o pelíšek na kraji lesa, dobrou trávu na mýtině, na poli mě odprásknou myslivci jako mýho fotra,“ vymýšlel tragické scénáře a šoural se se svěšenou hlavou.
V týdnu se pro něj zastavil bobr: „Zajíci, pojď na mejdan, vydry nás zvou. Vyprášíme jim kožichy, to bude jízda.“
Objevila se zaječí hlava se svěšenýma ušima, vyhaslé oči vypovídaly o vrcholné fázi deprese.
„Nejdu nikam, balím.“
Další den se stavila liška.
„Přijď večer k nám, budeme si předčítat z liščí historie z cyklu Velké hlavy našeho národa, tentokrát o lišce Bystroušce.“
„Kašlu na vás, lišky. Medvěd s námi se všemi zatočí. Pozítří už budeme nocovat na asfaltu.“
Tak to šlo celý týden. Zvířátka v lese řádila a užívala si života plnými doušky, jako by se nechumelilo. Jen zajíc už z nervů nepřijímal ani potravu.
Poslední noc před pohovorem strávil doslova v křečích, dokonce mu začaly padat chlupy, zatímco ostatní zvířátka řádila ožralá šťovíkovým vínem pod starou borovicí. Ráno si zajíc přivstal, vedle pelechu ještě srovnal bobky do pyramidy podle velikostí, aby po sobě nezanechal nepořádek, a vykročil na pohovor.


„Zajíci, nikam nechoď!“ hulákal na něj ještě ovíněný ježek. „S kádrováním je konec, celou noc oslavujeme. Medvěda odchytili cirkusáci a v tuhle chvíli už zřejmě jezdí někde v šapitó na kolobrndě.“

Poučení: Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.

Žádné komentáře:

Okomentovat