15. srpna 2020

O naslouchání - napsala Zuzana Fajmonová

Postoj. Je dobrý ho umět zaujmout, když se vám kamarádka s něčím svěří. Zvlášť pak, když se svěří s problémem, kterej vás totálně šokuje a vaše dosavadní iluze o někom nebo o něčem rozcupuje na milion kousků.
Taky je dobrý umět se otřepat a postavit se čelem k věcem, který se o sobě náhodou dozvíte a ublíží vám. Víte, je to tak trochu podlej účel toho, kdo o vás ty věci říká, roznáší, píše, to už je vlastně jedno, výsledek je pořád stejnej. Chce vás srazit na kolena a posílit si svoje, většinou dost chabý, sebevědomí.

Je správný zaujmout postoj k politický situaci v zemi, kde žijete. Přece jenom se to, kdo sedí nebo nesedí na trůně, týká nás všech. A docela osobně.
Je nezbytný zaujmout postoj ve chvíli, kdy vidíte, že je někomu ubližováno. Protože váš postoj v tom okamžiku jasně určuje, kým jste. A taky, mimo jiné, jasně říká, kým nikdy nebudete.
A tak nějak jsem za ty roky došla k tomu, že říkat pravdu nahlas je prostě a jednoduše správný. Jasně, musíte počítat s tím, že 90% lidí vás bude nesnášet. Protože pravda bolí. Brnká na hluboký traumata uvnitř každýho člověka a otvírá rány, které lidi prostě otvírat nechtějí. Lhát je jednodušší. Vždycky bylo a vždycky bude. Ono je to tak totiž na světě nastavený, že to, co by se dělat nemělo, je na první pohled cool a in, a to, co by se dělat mělo, vypadá jako nesplnitelnej úkol. A možná je to tak správně. Těžko říct, já tenhle svět nestvořila a nedala jsem lidem svobodu se rozhodovat.
Víte, já měla posledních pár měsíců dost pernejch v tomhle ohledu. Ale i přesto, že to bylo občas hodně těžký, jsem došla k závěrům, na který jsem vlastně patřičně hrdá. Některý z těch závěrů jsou fakt drsný a jiný hrozně smutný, tak se z toho hlavně neposerte, ja?

1. Lidi jsou strašní sobci. A vůbec vás neposlouchaj. Jakože fakt vůbec. Mě neposlouchaj ani vlastní děti, natož kamarádi nebo cizí lidi. Proto je fakt velkej dar, když najdete v životě někoho, kdo vám naslouchá a opravdu ho zajímáte. I když o něčem mluvíte pořád dokola nebo jste otravní - pro toho člověka to nic neznamená ve srovnání s tím, že může být vaším přítelem.

2. Ať procházíte jakkoliv debilním a nesnesitelným obdobím, nebojte se. Nejste v tom sami. Je nás víc. Vlastně každej člověk na světě má občas blbej den. A jestli tvrdí, že ne, tak ho má každej den!

3. "Šťastná máma, šťastná rodina." Tohle rčení používá strašně ráda moje nejlepší kamarádka a já chápu proč. Je totiž pravdivý. Na každý matce rodina stojí. A říkejte si, co chcete, ale existujou na světě pravdy, který platí tisíce let a nemění se. A tahle je jedna z nich. Takže chlapi - dělejte svoje ženy šťastnými. Jako není to úplnej med, co si budem, že jo, ale zvládnout se to dá. A pokud chcete být šťastní, děláte to i pro sebe.
A vy ženy - buďte shovívavé. Občas taky nejste nejrychlejší, tak těm chlapům dejte prostor, aby se zorientovali. Ale zase ne moc, protože to oni potom vlčej, nesoustředí se a dělaj hrozný blbosti.
A děti? Vy čas od času svojí mámě řekněte, že ji milujete. Protože ona vás miluje bezpodmínečně.
A někdy ji nechejte odpočinout. Od chvíle početí totiž odpočinek nezná. Buď bleje nebo rodí nebo kojí, taky nespí, vaří, uklízí, žehlí, v noci přemýšlí o tom, co všechno je potřeba udělat následující den, má svraštělý břicho, břišní převis, strie, celulitidu a kdo ví co ještě, a to jenom proto, že vás strašně chtěla. To, že si přála bejt taky krásná a hubená šlo bokem. Prostě buďte na svoje mámy hodné. To asi bude úplně stačit!

4. Slova mají obrovskou moc. Dokážou vytvořit nádherné příběhy, ale také zničit všechno, co jim stojí v tu chvíli v cestě. Slova oživují i zabíjí. A nejsou anonymní. Jakmile je napíšete nebo řeknete, jsou vaše. A je úplně jedno, jestli si je někdo někdy přečte nebo je uslyší. Jsou prostě vaše. Takže važte svoje slova a nepište nebo neříkejte nic, za čím si nestojíte a co nemyslíte vážně. Když to shrnu - najděte si kulky a řekněte to tak, jak to cítíte. Pravdu je dobrý říkat i slyšet, pravda je prostě TOP, ať je jakákoliv. Když už nic, tak aspoň víte, na čem jste!

5. Jestli jste to dočetli až sem, gratuluju. A taky děkuju. Zařadili jste se totiž mezi hrstku těch, kteří naslouchají. A možná si z toho, co slyší nebo přečtou, i něco vezmou. A to pro mě, člověka, kterej psaní a sdílení miluje, strašně moc znamená. Vážně strašně moc!

P.S. Píšu vám tu knihu, jak jste chtěli. Takovou pravdivou. A drsnou. A vážnou (není vůbec vtipná totiž). Takže vás teď na její přečtení budu připravovat strašně promyšlenejma filozofickejma statusama, miláčci!

Žádné komentáře:

Okomentovat