31. srpna 2020

Letní proměna - napsala Alena Bruthansová

„Ježiš Míšo… Co se ti stalo?“ Lomození dětských hlasů vystřídalo ticho a všechny páry očí se upřely na chlapce, který právě vystrčil hlavu ze spacáku.
„Právě se ze mě stala píďalka!“ vykřikl a vesele se zašklebil. Ostatní dál svorně hleděli na jeho karmínově rudý obličej. Míša záhy pochopil, že se asi něco děje, a tak se obrátil na mě, abych mu to vysvětlila. Jako jediná s čerstvě splněnou odborkou zdravotníka jsem se pustila do hledání příčiny nezvyklého zbarvení.
To nás ale přestalo brzy bavit, a tak jsme se ještě za světla pustili do sběru borůvek.
Navečer se k nám připojila vedoucí, která všechny radostně objímala a byla připravená užít si dnešní noc. Když jsme ale konečně dorazili i já a Míša, místo vřelého přivítání nás čekaly jen dvě děsivě vytřeštěné oči.
V přítmí lesa jsem si ničeho nevšimla, jenže teď jeho obličej nejen že byl nevídaně rudý, ale dokonce i mohutně napuchl. Roztomilý obličejík malého chlapce se změnil v kulatou mičudu. Za soumraku už měl problém otevřít oči.
„No výborné, hlavně, že máme lékárničku plnou hroznového cukru, ale zirtek žádnej.“ Vedoucí se rozhodla vyrazit pro pomoc kamsi do lesa k nejbližší skupince. A já jsem dostala všechny na starost. Ještě při jejím odchodu jsme všichni vtipkovali a bujaré veselí bylo slyšet daleko za tábor. Míšův jinak suverénní hlas začal slábnout a poté ztichnul docela. Jediným důkazem jeho přítomnosti nám byly sípavé nádechy.
Nervózně jsem se kousla do rtů a přemýšlela co dál. Ostatní pochopili vážnost situace a poprvé za dobu, co jsme je znala, seděli tiše jako pěny a čekali co bude.
„Jakube, Bene, pomozte mi ho opřít.“
Navzdory tomu, že jsme Míšu umístili do stabilizované polohy, se mu dýchalo pořád hůř a začal mu natékat i zbytek těla včetně krku. Nevěděli jsme, za jak dlouho se vedoucí s mobilem a prášky vrátí. Všichni jsme cítili, jak nám pomalu škrtí těla strach, když jsme se snažili Míšu potmě dostat skrz les k silnici pro pomoc. Byla to snad nejdelší cesta v mém životě.
Jen úlevným nádechem se dá popsat radost, kterou jsme měli, když jsme po cestě potkali vedoucí a pacienta jim předali. Opravdové vyčerpání a strach nás dohnali až po cestě zpátky, když nás do tábora doprovázel zvuk vzdalující se houkačky.