27. srpna 2020

Knoflík - napsal Martin Tomášek

Začalo to velkým, divně tvarovaným, dřevěným knoflíkem, který jsem našla u babičky na půdě. Vzala vzala jsem ho z umělohmotné krabičky, kde byla spousta klasických nudných knoflíků, a běžela s ním v natažené ruce jako běžec s ohněm při zahájení olympiády a křičela:
"Babi!! Babi!! Podívej, co jsem našla na půdě."

Babička seděla na pohovce, nehnula ani barvou a četla si tak jako každý dlouhý zimní večer. Ani nevím, jak dlouho jsem tam stála, než se ozvalo:
"Tak ukaž, co jsi objevila, drahoušku."
Seběhla jsem ke gauči a položila babičce knoflík do připravené dlaně. Podívala se na něj, nic neřekla, ale po  tváři jí přelétl temný stín a vzápětí změnil v slzy.
"Posaď se," řekla hlasem plným bolesti a neštěstí. Při tom dlaní poplácala pohovku vedle sebe a začala vyprávět: "Za války jsem šila uniformy pro Němce a děda mi na ně dodával knoflík z vlastní továrny, kterou zdědil po svém otci. Ale tenhle knoflík si urval z vlastního kabátu v předtuše něčeho zlého. Vtiskl mi ho do dlaně, zavřel ji, políbil mě na rty...
"Dokud ho budeš mít, můžeš doufat, že ti podělaní náckové jednoho krásného dne shoří v pekle," řekl a odešel. Druhý den dědečkova továrna lehla popelem při ruském náletu a on s ní."
Dnes je mi 25. Babička je už pět let mrtvá, ale její příběh ve mě zůstal a inspiroval mě. Za peníze z dědictví jsem pořídila starou halu, udělala z ní továrnu na zvláštně tvarované knoflíky. Takže babiččina a dědečkova práce žije dal…
































































Původní verze:

Můj příběh začal pár týdnů po tom, co mě rodiče odvezli k babičce na prázdniny.
Jednou večer jsem si hrála na půdě, kde jsem v umělohmotné krabičce našla velký dřevěný zvláštně tvarovaný knoflík, kde byla spousta klasických nudných knoflíků vzala jsem ho a běžela s nim v natažené ruce jako běžec s ohněm při zahájení olympiády a křičela.

"Babi!! Babi!! Podívej, co jsem našla na půdě."
Na posledních dvou schodech jsem se zarazila a sotva slyšitelně špitla. :Promiň. Babička seděla na pohovce nehnula ani barvou a četla si tak jako každý dlouhý zimní večer ani nevím jak dlouho jsem tam stála když se ozvalo. :Tak ukaž, co jsi objevila drahoušku. seběhla jsem ke gauči a položila knoflík babičce do připravené dlaně podívala se na něj nic neřekla, po tváři ji přelétl temný stín, který se však v zápětí změnil v slzy. Po… Po…. Posaď se prosím, řekla hlasem, plným nesmírné bolesti a neštěstí přitom dlani poplácala pohovku vedle sebe posadila jsem se vedle babičky a ona začala vyprávět. Ve válečných letech jsem šila uniformy pro Němce a děda mi na ně dodával knoflík z vlastní továrny, kterou zdědil po svém otci, ale tento si urval z vlastního kabátu v předtuše něčeho zlého. Vtiskl mi ho do dlaně zavřel ji, políbil mě na rty… :Dokud ho budeš mít můžeš doufat, že ti podělaní náckové jednoho krásného dne shoří v pekle. A odešel Druhý den dědečkova továrna lehla popelem při ruském náletu a on s ní. Současnost Dnes je mi 25 babička je už pět let let mrtvá její příběh ve mě ale zůstal a inspiroval za peníze z dědictví pořídila starou halu a udělala z ní továrnu na zvláštně tvarované knoflíky knoflíky dodáváme od peřím až po oblečení takže babiččina a dědečkova práce žije dal…



Žádné komentáře:

Okomentovat