12. července 2020

Výkřiky do tmy - napsal Martin Tomášek

Poslední dobou mám pocit, že jen sedím ve vakuu každodenní rutiny a život mi protéká mezi prsty. Vždycky jsem ale takový nebyl…
Ještě v 90. letech jsem byl – i přes svá čtyři vozíčkářská kolečka navíc – pohodový, usměvavý, optimisticky naladěný kluk. Změnil jsem se až pod tíhou několika na sobě nezávislých událostí.
Začalo to v mých sedmnácti letech, kdy někteří mí příbuzní a kamarádi dokončili základní školu a já jsem si uvědomil, že už nikdy nic nebude jako dřív. Do té doby náš dům fungoval jako „průchoďák“ – každou chvíli u nás někdo byl. Během roku i o prázdninách. Ale teď…?!
Také narození dětí mnoha mým blízkým, s nimiž jsem vyrůstal, mi bolestně připomnělo fakt, že nikdy sám mít přítelkyni, ani děti nebudu.
Další pokles do hlubin černých myšlenek a celkové nespokojenosti se světem následoval, když nám umřela šestnáctiletá fenka dlouhosrstého jezevčíka. Tenkrát začaly mé první psychické problémy. Bál jsem se ve vaně, byl jsem schopný se přetočit a utopit. Dnes už je to lepší.
Poslední rána přišla před třemi roky, kdy mi umřela nejlepší teta na světě. S ní jako by ze mě odešel všechen smích i poslední radost ze života, která mi ještě zbývala.
Dnes je to o něco snesitelnější, protože ke mně jezdí dvakrát týdně na tři hodiny asistentky. Ale pokud jde o procházky, celý Zábřeh projdeme za měsíc a až do Olomouce se se mnou asistentky neodvažují. Do žádných obchodů nechci, protože „chodit“ po jakémkoliv obchodě mi přijde zvláštní. Nevím, co bych tam kupoval. Leda večeři.
Právě kvůli tomu všemu mě patrně z webových stránek Dany Emingerové znáte jako autora většinou ponurých scénářů, kterým se čtenáři často nevěřícně smějí. Ostatně i já doufám, že žádná z mých katastrofických předpovědí nenastane, a každý, koho znám (včetně mě), sejde z tohoto světa přirozeně, a ne na následky nějaké globální pohromy.
Ale člověk nikdy neví. Mnozí lidé o nějaké hrozbě, která může přijít třeba z vesmíru, ani netuší. Možná by se pak k sobě v těch letech, která nám zbývají, chovali líp. To jsem ale trochu odbočil... 
Do této chvíle byly mé literární výtvory spíše takovými výkřiky do tmy, proto jsem se rozhodl napsat tenhle zcela otevřený text. Snad mi pomůže, aby lidé lépe pochopili moji rozmlácenou duši a dívali se na mé psaní trochu jinak. Snad se pak také najde někdo, komu se podaří vrátit světlo do mé temné duše, a hurónský řehot znovu ovládne mé rty.
Člověk má mít sny. Některé jsou ale nedosažitelné a v tu chvíli dochází na slova z jedné písně: Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít…"
Když mi někdo pomůže uchopit vlastní život a prožít jeho zbytek naplno, budu úplně šťastný.

Žádné komentáře:

Okomentovat