27. července 2020

V osmdesáti stále v líbánkách - napsala Bohuslava Kopřivová

Princ Alexander Jan a jeho manželka Marie vítají přátelé na oslavě u příležitosti osmdesátých narozenin pana hraběte.

"Vážení, je mi ctí, přivítat vás na našem panství jménem svým i své milované manželky. Drahá, děkuji vám, že jste celý život stála po mém boku a byla mi vždy oporou."
"Přeháníte můj milý nebyl to celý život. Dalo by se říci, že jsme stále ještě v líbánkách. Tolik času jste strávil mimo domov a po vašem boku bych také často nerada stála. Hlavně při nebezpečných výpravách do Afriky."

"Afrika! Vážení hosté. Až se půjdete zítra podívat do naší obory, povšimněte si afrických pštrosů. Představte si, strkají hlavu do písku, aby nebyli vidět, a přitom jim to celé obrovské tělo kouká. Jako kdysi naše děti, když si přikrývaly hlavu polštářem a myslely, že jsou neviditelné."
"Ale drahý, nebyla to jen Afrika, riskoval jste život i v jiných neprobádaných končinách."
"Drahoušku, vždyť i vy jste měla své neprobádané končiny. Vaše malířské štětce vás unášely do krajin nám zcela nepřístupných a občas jste se ztrácela v krajině veršů. Nejednomu básníkovi jste popletla hlavu."
"Ale drahý, to je vše už dávno, teď pletu již jen jména našich vnoučat."
"Měli jsme bohatý život."
"Pojďme nyní ke stolu, vychutnat si darů z našich lesů a rybníků. Usaďte se prosím. I já svou drahou choť odvezu na její čestné místo."
"Děkuji drahý, ale buďte opatrný, navzdory vašemu věku jste stále horkokrevný, jako ti Vaši hřebci."

Žádné komentáře:

Okomentovat