„Dám. Vím to.“
„Tak schválně, o co?“
„O koupačku v přehradě.“
„Domluveno.“
Podáním ruky stvrdili sázku a Lenka začíná tušit blížící se krušné chvilky. Celé odpoledne poslouchala, jak si Jirka naříká nad trápením s plánováním cyklovýletu jejich party. Podle něj se musí brát na holky příliš ohled.
Stěžoval si: „A to nemůžeme do terénu…“, „Ty kopce holky nedaj…“, „Ale tohle nezvládnou!“, „To na ně bude moc…“
Nevydržela to. Nadechla se a spustila: „Jiří, garantuji ti, že když se holka rozhodne, zvládne na kole cokoli.“ Výzva byla venku, teď se k ní musí hrdě postavit.
Ostatní u táboráku zpozorněli. Znají Jirku a vědí, že něco přijde. Přišlo. Nejdřív mlčel, pak nakrčil nos, začal se usmívat a v očích se mu zaleskla jiskra, značící ďábelský plán. Vše je sjednáno. Lenka se musí dostat na vrchol přehrady bez toho, aby sesedla z kola. K cíli vede čtyři kilometry dlouhé stoupání po upravené asfaltové cyklostezce. Cesta je samá zatáčka a náročnost stoupání se často mění.
O 14 dní později Všech jedenáct cyklistů právě dorazilo před dům Otíka, který je motorem skupiny. Na kole má nejvíc zkušeností a jeho vůdčí duch drží celou partu pohromadě. Někdo má tou dobou v nohách tři kilometry, někdo už deset. Nikoho ani nenapadne mít start jinde než právě tady, v Růžové ulici na konci města.
„Leni, jsem na tebe zvědavej. Většina lidí to dá natřikrát,“ poznamenal vesele Otík. A to je co říct. Otík je PAN cyklista. V létě jezdí každý rok na Korsiku, a když si Lenka promítá fotky z jeho loňských výprav, polévá jí studený pot.
„Hele, kde je vůle, tam je cesta. Nebojím se toho. Řekla jsem, že to dám, tak to dám,“ přiznala neohroženě a hlavou jí blesklo, že neví, jestli víc přesvědčuje Otíka, nebo sama sebe.
O dvě hodiny a dvacet kilometrů později si v penzionu „Amálka“ všichni užívají poslední zastávku před stoupáním. Celá skupina sedí u piva a najednou se ozve Jirka.
„Ty, Lenko, maj tady docela fajn bazén. Jestli chceš, můžeš do něj rovnou skočit, na celou sázku zapomeneme a všichni si tady dáme oraz, co ty na to?“
„Díky, jsi pozorný, ale ten pohled na tebe v přehradě si nenechám ujít.“
„To leda, že tam budu skákat pro tebe, až umrzneš. Tipoval bych to dneska tak na dvanáct stupňů.“
„Takže bando, vyrážíme!“ zavelí Otík a přeruší jejich slovní přestřelku. „Lenka nebo Jirka dneska skončí v přehradě. Jdeme na to a nahoře žádné otálení. Kdo prohraje, jde okamžitě do vody.“
Lenka si nasadila sluchátka, opřela se do pedálů a věděla, že ona dnes ručník po koupeli potřebovat nebude.
