19. června 2020

Soumrak rodu Thurn-Taxisů - napsal Pavel Kopp

Alexander Ferdinand Thurn-Taxis
Píše se rok 1945, v hotelu Otomanských je Alexander Ferdinand Thurn-Taxis se svou rodinou internován revolučním Národním výborem. Následně jsou posláni do internačního tábora v Nymburku. (V roce 1939 Alexandr přijal pod nátlakem své tchyně, baronky Hany Helmfoldové, říšskoněmecké občanství, které mu při konečném zúčtování Čechů s Němci přitížilo.) 

Postavami jsou Alexander Ferdinand Thurn-Taxis, jeho služebná Rozálie, předseda Revolučního národního výboru a jeho sekretář.

Předseda: „Zahajuji soud s Alexandrem Ferdinandem z rodu Thurn-Taxisů. Prosím sekretáře o přečtení obžaloby.“
Sekretář: „Alexander Ferdinand Thurn-Taxis je obžalován ze zrady proti českému národu a z kolaborantství. Jako občanovi Velkoněmecké říše a sympatizantovi s Hitlerem mu bude v případě prokázání viny odebrán veškerý jeho majetek, zahrnující rodové sídlo v Loučni a 502 hektarů lesa.“
Předseda: „Máš k tomu co říct, nácku?“
Alexander: „Ano, mám. Přiznávám se zde, před váženým soudem, že jsem se stal občanem Velkoněmecké říše. Lituji toho. Ovšem striktně odmítám, že bych se dopustil čehokoliv zlého na českém národě. Moje rodina tu po staletí budovala místní hospodářství, založila místní cukrovar, rozvinula zemědělství a Čechům dávala práci. A nyní nás chcete o vše připravit a zavřít jako psy?“
Předseda: „To jest úděl za pachtování s nácky.“
Alexander: „Nevídal jsem za války žádné německé hodnostáře či důstojníky!“
Předseda: „Lžeš!“
Alexander: „Mluvím pra…“
Předseda: „Drž hubu! Mluvit budeš jen, když ti řeknu. Máme svědka. Rozálie Vzpurná, rozená Bláhová, pracovala na zámku Loučeň jako služebná za první republiky a také po dobu války. Prosím, vážená paní, povězte soudu a lidem, co se na zámku odehrávalo.“
Rozálie: „Pracovala jsem na zámku jako služebná už pro prince Alexandra Jana Vincence, děda zde přítomného. Starý pán hodně cestoval. Na jednu stranu byl velice sečtělý a hodný, avšak na druhou byl velice chlípný. Není žádným tajemstvím, že se rád obklopoval ženami.“
Alexander: „Rozálie?!“
Předseda: „Mlč! A vy pokračujte… prosím.“
Rozálie: „Jak jsem řekla, rád se obklopoval ženami, nejčastěji Němkami. Ale i na nás služebné si dovoloval. Když pak zemřel, zdědil zámek tady Alexander a ještě jeho bratranec Luigi della Torre e Tasso, nebo tak nějak. Jak jsem slyšela, obdivoval Mussoliniho v Itálii. O zámek se tady Alexander tolik nestaral. Spíše o něm rozhodovala jeho tchyně, baronka, jak o sobě všude prohlašovala, Hana Helmfoldová. To je zlá a arogantní nacistická bestie! Hostila v sídle všelijaké Němce, mezi nimi také důstojníky SS.“
Předseda: „Tak, teď mluv, co na to říkáš?“
Alexander: „Můj děd věnoval Loučni pozemky pro výstavbu sokolovny a ošetřovny. Daroval peníze chudým a pečoval o místní obory. Zavedl také elektřinu do místní školy, hostinců a sirotčince. Do sirotčince, Rozálie, do sirotčince, ze kterého vás můj děd vytáhl a dal vám práci! A vy teď zde špiníte jeho jméno. Přitom byl čestným členem Národního muzea, loučenské Sokolské jednoty, Čtenářské besedy… O návštěvách matky mé ženy nic nevím. Ale dobře jsem si vědom, že před pár dny šla orodovat za generálem Rudigerem, aby propustil všech čtyřicet rukojmích. Někteří jsou díky ní teď mezi námi.“
Předseda: „Šla, protože měla strach! Věděla, že si musí nějak přilepšit, než válka skončí. Nedělala to pro ně, ale pro sebe! Navíc dle některých výpovědí to byla ona, kdo povolal vojenskou jednotku k potlačení povstání.“
Alexander: „To jsou pomluvy!“
Předseda: „Možná. Každopádně se s nácky stýkala.“
Alexander: „I kdyby, tak baronka nemá s mým majetkem, který jsem zdědil po svém dědu, nic společného! Nezapomínejte, že díky němu se z obce stal městys.“
Předseda: „To ty jsi pošpinil jeho odkaz! Vy Němci jste všichni stejní! Vrahové a zločinci!“
Alexander: „Vrahové? Moc dobře jsem viděl ta zohavená těla na náměstí. Zločinci? Tady paní Rozálie má tolik drzosti, že ukradený diadém po mé babičce nosí k soudu!“
Rozálie: „Vzala jsem si jen to, co mi patří! Za to, co všechno jsem na tom zpropadeném zámku musela vytrpět.“
Předseda: „Dost! Paní Vzpurná,odejděte…“
(Když odejde, předseda se podívá opět na Alexandra.)
Předseda: „Němci dostali to, co jim patří. Spravedlnost!“
Alexander: „Spravedlnost...“ (pobaveně, zoufale)
Předseda: „Teď počkej, poradíme se, pak si vyslechneš rozsudek.“
Předseda: „Prosím správce o přečtení rozsudku.“

Žádné komentáře:

Okomentovat