16. června 2020

Ohnivé barvy kvetoucích azalek - napsala Jitka Sova

Marta chodí po tom anglickém parku, který kolem chalupy založila a do poslední chvíle se o něj starala její máma.
Andělé odcházejí náhle.
Azalky kvetou ohnivou červenou, svítivou žlutou, lososovou, tyrkysovou. Je nádherné voňavé červnové ráno, ptáci řvou jak zběsilí, vlhká orosená tráva omamně voní.
Když jí včera večer táta volal, že se mámě udělalo špatně a že ji odváží sanitka do nemocnice, Marta vše upustila tak, jak to bylo, a skočila do auta.
Při prudké jízdě náhle ucítí na tváři závan větru. Zajede na odstavný pruh a usedavě se rozpláče. “Maminko moje, maminečko, udělej to tak, jak je to pro tebe nejlepší,” šeptá Marta a zkrápí volant slzami.

V místní nemocnici se Marta dozvídá, že sanita odváží její maminku do krajského města.
Přestává honit sanitku, jede za tátou na chalupu.
Na peci v díži kyne těsto na tátův oblíbený tvarohový koláč. Marta, která se celý život tváří, že neví, na co je droždí, si vygooglí postup, těsto vyválí a koláč upeče. V šedesáti svůj první v životě.
Čeká na telefonát z krajské nemocnice. Vyjde na dvůr a sedne na zápraží. Smráká se.
Najednou se dvorem prohání zlatavé světlo. Marta cítí, že se děje něco krásného, slavnostního, naplní ji pocit klidu a štěstí.
Pak volají z nemocnice.
Máma zemřela.
Marta se usedavě rozpláče a pohltí ji černá tlama smutku.
A tak teď chodí po zahradě, promítá si slova, která mámě nestačila říci, vybavuje si vůni jejího těla a hebkost jejích rukou. Chvílemi nevidí pro závoj slz.
Náhle si uvědomuje, že má mámu v sobě. Že se část její bytosti z vnějšího světa přemístila do ní a dívá se na krásu tohoto světa jejímu očima. Slyší mámin zvonivý uličnický smích.
“Tak vidíš, Martičko, teď jsem s tebou pořád.“
Na pohřbu se táta neustále kolem sebe rozhlíží. Je překvapivě klidný, že mu po 65 letech společného života odešla žena a pomáhá tím Martě, její sestře i celé rodině.
“Tati, co je? “ ptá se Marta.
Otec se na ni překvapeně dívá.
“Aha...” zašeptá.
“Já chci mámě představit hosty, co přišli kondolovat na její pohřeb.”
“Tati, hlavně si prosím tě vypni mobil,” říká Marta, když vcházejí do budovy krematoria.


Ve chvíli, kdy po pohřebních proslovech a nádherném zpěvu máminy oblíbené Edith Piaf všichni stojí a vzdávají hold zemřelé, kdy rakev zajíždí za stěnu a závěsy se zatahují, se rozezní jasný zvuk mobilu. Nahluchlý tatínek má zvonění nastavené na nejvyšší stupeň. Otec se rozhodne zvuk mobilu ignorovat.
Tak mu ho Marta vytáhne ze saka sama a vypne ho.
Neznámé číslo, hlásá displej. Marta cítí na tváři teď už známý závan větru.
“No jasně, mami. Jasně, že si táta ten mobil nevypnul. Díky za tvůj pozdrav z mezisvěta... a teď už hajdy do nebe. Děkuji Ti za vše. Miluji tě.”

Žádné komentáře:

Okomentovat