10. června 2020

Co já, Van Gogh, dělám v Orsay? - napsala Zuzana Rejmonová

Neříkám, že Paříž nemám rád. Dokonce byly chvíle, kdy jsem tu byl šťastný. Ale dnes už to dávno není, co bývalo.
Myslím, že ta zeď, na které visím, mi nejde k očím. A už vůbec neladí k mému obrazu Polední odpočinek, který visí kousek ode mě. S tím zlatavým polem ta tmavá zeď působí dost fádně. Nejvíc mě obtěžují mí obdivovatelé. Vždy jsem si přál prorazit, ale ne takto. Chtěl jsem, aby lidé moje umění chápali, aby sdíleli mé pocity.
Myslel jsem, že je přiměji zamyslet se nad sebou samými. A oni si mě fotí. Vždy se ke mě přihrne nějaká Američanka, nebo turistka z Koreji, usměje se do objektivu a jde o obraz dál. Vsadím se, že kdybych si uřízl i druhé ucho, tak by si toho nevšimli. Dokonce jsem slyšel, že mě prodávají na hrnečcích a ponožkách. Je to pokořující. Jediné, co mě na tom uklidňuje je vědomí, že Gaugina potkalo to samé. Vůbec nevím, proč jeho obrazy museli dát do vedlejšího pokoje. Snad doufají, že se s Paulem posmrtně usmíříme. Já mu ale neodpustil a ani to nehodlám udělat. Nechtěl mi rozumět tehdy, tak ať se o to nesnaží ani teď.
Lidé se taky často ptají, kde visí ta ,,slavná” Hvězdná noc. Jak to mám vědět? Mě nikdo nic neříká.
Někdy mám pocit, že mě po smrti rozřezali na kusy a každou část poslali jinam, aby tam na mě měli památku. Theo by mi nejspíš řekl, že už zase upadám do depresí. Ale co má člověk dělat, když celý den jenom visí a sleduje, jak hanobí jeho odkaz?
Celé tohle muzeum, nějaké D’Orsay, je plné impresionistů. Jako bych si s nimi rozuměl. To mě rovnou mohli šoupnout vedle Da Vinciho do Louvru, popovídali bychom si líp. 
Vstupní hala toho muzea, mého nedobrovolného domova, vypadá jako nádraží. Ostatně, pokud si dobře pamatuji, tak to nádraží dříve bylo. Jeho otevření jsem se nedožil, protože tu byla ta nepříjemná událost s pistolí, ale vůbec mě to nemrzí. Umístit titány moderního malířství na bývalé nástupiště může jen barbar. 
Beztak většinu těch pochybných milovníků umění nejvíc zajímá, kde si tady můžou odskočit a kde se najíst. Dát si předraženou kávu na střeše této budovy, to je jejich. Pak rychle obejdou čtyři podlaží, něco si vyfotí a považují se za umělecké kritiky. V přízemí, pod vysokou klenbou stropu z části vyplněnou okny, zkrátka tam, kde podle mého hodnocení musel být kdysi peron, jsou sochy. 
Nechci klasiky přímo kritizovat, ale někdy jsem rád, že na ně nevidím. Impresionisté by mi asi vyjímečně dali za pravdu. Kdybychom chtěli donekonečna kopírovat antické mistry, mohli jsme mít klid a slušné živobytí. 
Jen mě mrzí, že ze svého místa nedohlednu na Seinu, která kolem protéká. Když jsem žil v Paříži u Thea, rádi jsme se večer procházeli kolem řeky. Tehdy byla Paříž úplně jiná, ale jsem si skoro jist, že světlo na hladině je pořád stejně oslnivé. Vzpomínka na bratra zabolí, jako obvykle. 
Pokud si dobře pamatuji, tak jsem ho maloval, ale nikde ho tu nevidím. Škoda, mohli jsme tu teď viset spolu, jako za starých časů.

Žádné komentáře:

Okomentovat