Probudil jsem se chladem. Všude byla ještě tma. Stěží jsem vytáhl ruce zpod deky a rozsvítil baterku. Ruce jsem měl rudé a promrzlé. Zmocnila se mě panika, zvedl jsem batoh a vylovil teploměr. Bylo -23°C o patnáct míň než včera v noci. Vymotal jsem se z auta, a co nejrychleji posbíral klacky z okolních keřů, hodil je na hromadu a vytáhl sirky. Ruce se mi třásly zimou a první sirku jsem zlomil, druhou taky, třetí se chytla. Zapálil jsem hromadu a po chvilce se rozzářil plamen a já celém těle cítil příval blahodárného tepla.Byly čtyři hodiny ráno a já už třetí den trčel v poušti daleko od civilizace. Nekonečné čekání jsem si krátil pohledem na nádhernou pouštní krajinu, které dominovali červené skály a hory, které majestátně čněly nad touto zapomenutou krajinu, kde se zastavil čas. Všude kam oko dohlédlo, byly vidět keře a celým údolím se klikatila silnice. Bylo fascinující na vlastní kůži pocítit, tak obrovské teplotní rozdíly mezi dnem a nocí.
Motor auta byl rozbitý a tady v severní Nevadě jsem na pomoc mohl čekat několik dní. Signál tu taky nebyl a mobil se mi stejně v té zimě vybil. Nezbylo mi než jenom čekat a čekat. Nebo jít desítky nebo možná i stovky kilometrů bez možnosti se v noci schovat. Zvolil jsem první možnost.
Zásoby jídla a pití se mi pomalu tenčily. Začínal jsem být zoufalý. Přemýšlel jsem, co dál. Cítil jsem -beznaděj a zoufalství a rozhodl jsem se něco udělat, už jsem prostě nevydržel dále čekat. Rozhlédl jsem se po okolí a šel k blízkému kopci. Chtěl jsem se z něho podívat dál, abych vykřesal jiskřičku naděje, ikdyž jsem věděl, že podle mapy v okolí nic není. To jsem neměl dělat. Byl jsem asi v půlce kopce, když mi podklouzla noha na kameni a já sletěl několik metrů dolů a vyvrkl si kotník. V ten moment jsem ucitíl jsem ukrutnou bolest a několik minut byl v naprosté agónii. Dlouho jsem tam seděl a nedokázal pochopit situaci, v které jsem se nacházel. Začalo se pomalu stmívat a rychle se ochlazovalo. Dokulhal jsem k autu, abych tam přečkal další noc. Oblékl jsem se do co nejvíce oblečení a zachumlal se pod peřinu. Zase jsem nedokázal mnoho naspat a probudil jsem se další den brzy ráno. Kouknul jsem na teploměr a na tváři jsem měl ironický úsměv, jenom -14°C, tak to už celkem ujde, ne?
Opakoval jsem celou proceduru jako předcházející dny. Mým jediným společníkem byl plápolající oheň. Kotník mi ošklivě natekl a každý krok mě bolel. Začala mě sžírat trudomyslnost. Kéž bych měl, alespoň míč proti trudomyslnosti, abych si piknul, jak radí Cimrman. Střídali se u mě různé psychické stavy. Začínal jsem být fyzicky čím dál tím slabší a jídlo už jsem neměl skoro žádné, až na dvě sušenky, a pomoc stále nikde. Opět jsem se dostal do stavu jakési naděje a chtěl svojí bídnou situaci změnit. Chtěl jsem zkusit se ještě aspoň jednou pokusit opravit motor, ikdyž první den jsem s tím nehnul. Došel jsem k autu a otevřel kapotu. Okamžitě se mě zmocnil strach, z toho co jsem uviděl uvnitř. Kolem motoru byl omotaný chřestýš. Srdce jsem citíl až v krku a zabouchl jsem kapotu, jak nejrychleji jsem dokázal. „Tak to je skvělý, tak nejenom, že jsem zkejsnul v týhle debilní poušti. Ještě mě tady zabije tahle potvora!“. Uběhlo několik hodin a můj nový kamarád stále nemínil vylézt ven. Dostal jsem nápad. Dokulhal jsem se pro nejdelší klacek, který jsem v okolí našel, vrátil se zpátky k autu a otevřel kufr. Vyndal jsem si svojí zálesáckou výbavu, kterou jsem si koupil za pár dolarů koupil ve Walmartu a vylovil z ní mačetu. Cesta od kufru trvala jenom okamžik, ale mě to připadalo jako několik hodin. Měl jsem pěkně stažené půlky.
Počítal jsem do tří, naposledy se nadechl a otevřel kapotu. Byl jsem překvapený, chřestýš nevykazoval výrazné známky pohyb a v klidu si tam ležel a odpočíval, lehce chřestil ocasem. Opatrně jsem klackem zajel pod něj, téměř se nehnul. Ještě jednou jsem se nadechl a klackem ho zvedl do vzduchu a vší silou s ním praštil o zem a druhou rukou ho uťal v půlce. Had se začal svíjet v bolestech a já ho dorazil poslední ranou těsně pod hlavou.
Hadí maso není špatné, zvláště pokud máte hlad jako vlk. Chutná trochu jako kuře, řekl bych. Vydrželo mi dva dny a dodalo spoustu energie. Pátý den probíhal podobně jako ostatní, stál jsem zrovna u auta, když jsem náhle v dálce uviděl malou tečku, které se přibližovalo. Takový příval štěstí bych přál každému. Začal jsem zběsile mávat, aby zastavil. Vystoupil postarší muž, farmář a já ho objal. Celou cestu zpět jsem mu děkoval a vstřebával novou euforii.
