14. května 2020

Maminko, počkejte, já si to zapíšu! - napsala Klára Dvořáková

„Jani, a opravdu sem tvoje maminka musí jezdit tak často?“ zkouší Mirek opatrně.
Jana ale nevypadá, že by měla chuť diskutovat. Pobíhá po bytě a sbírá cokoliv, co se jí dostane do cesty, a není to zrovna na tom správném místě. Ještě musí vytřít, umýt koupelnu a taky vycídit vypínače…
„Jani, haló, tady Mirek – tvůj manžel. Můžeš se na chvíli zastavit?“ Mirek stoupne Janě do cesty, rozpřáhne ruce, a když se přiblíží, zadrží ji.
„Co blbneš, Jani?“ zašeptá jí chlácholivě do ucha.
Jana se chce nejdříve naštvat, že ji zdržuje, a chce Mirka seřvat. Chce mu říct, jak ji zlobí, že jí nepomáhá v pátečním kalupu, který už ani nepřipomíná úklid, spíš přípravu na inspekci z místní hygienické stanice, ale pak svěsí ramena a vzlykne: „Já už nemůžu. Celý týden v práci a pak tohle…“

„Tak proč se na to nevykašleš?“ zeptá se snad už posté Mirek.

„Nemůžu, vždyť víš, co mi mamka zase řekne: „Janičko, takhle jsem tě to neučila. Žena má o svůj domov pečovat. Ty jsi ještě neumyla okna? A co ty vypínače? Máš na nich otisky. Ty si taky ničeho nevšimneš. Pomohla bych ti, ale mám čerstvou manikúru a nechci si poškodit lak…“ Jana zatřepe rukou s olámanými nehty Mirkovi před obličejem v náznaku matčina oblíbeného gesta.

„No vidíš, jaká je to všechno pitomost. Počkejme, až kluci přijdou z tréningu, a vyrazíme někam pryč. Užijeme si hezký víkend. Ty nebudeš uklízet a bude nám fajn!“

Janě to zní jako rajská hudba, ale ví, že všechno bude jinak: „To nejde, Mirku, máma se přece ohlásila…“

„Jako každý pátek… Já jí klidně brnknu, že nastala změna plánu,“ nabídne se Mirek.

Jana zavrtí hlavou a jde vyleštit zrcadlo do koupelny.

Mirek vyluxuje obývák, vytře předsíň a dá nádobí do myčky. Pak si sedne na gauč a pozoruje svoji ženu, jak nepřestává pobíhat po rozlehlém bytě a neví, co uklízet dřív. Už se rozhodl. Zakročí. A ne, nebude se Jany ptát na svolení. Prostě to udělá.

Bytem se rozezní zvonek. Tchýně je tady.

„Dobrý den, maminko. Jak se máte?“ vítá Mirek tchýni a pomáhá jí z kabátu. V ruce významně drží černý blok, ale návštěva si ho nevšímá.

„Ale dobře, Mirečku, dobře se mám. A co vy tady?“ Mirek se ani nenamáhá s odpovědí, už si zvykl, že otázka je jen řečnická, protože Janina matka neudělá ani malou pauzu, aby vyčkala odpovědi, a pokračuje dál: „Přivezla jsem vám polívku, to si pochutnáte. Já vím, že ji Janička zase neuvařila. A přitom to je základ. Už moje babička říkávala: polívka je grunt, maso je…“
„…špunt,“ doplní automaticky Mirek a vede tchýni do kuchyně. Všechno je jako vždycky.

„Jani, kdepak seš?“ volá Eva Strnadová na svoji dceru rozjařeně.

„Tady! Ahoj mami!“ Jana se přiřítí z koupelny. Vlasy jí létají chaoticky kolem hlavy, pokožka se jí leskne a na tričku má mokrý flek.

„Teda, Janičko, pojď sem,“ spráskne paní Strnadová ruce, „copak jsem ti neříkala, že se musíš vždycky hezky upravit? Jak se na tebe má ten Mirek pak koukat? Vždyť vypadáš jako nějaká cuchta…“

„Ale mami, tak jsem uklízela, no. Přece na to nebudu mít koktejlky…“ zkouší Jana odporovat.

„Tak koktejlky a tohle je docela rozdíl, ne?“ ušklíbne se její matka a už se rozhlíží po bytě, „Nezdá se ti, že tady máš nějak moc věcí, holčičko? Kdyby si to roztřídila, něco vyhodila a zbytek dala do skříní, tak by se ti to pak lépe uklízelo… To pak stačí jen přejet hadrem a je to. Takhle to působí hrozně chaoticky…“

Mirek sleduje tchýni, nic neříká, jen si něco čmárá do notýsku. Pak se přesune do obýváku a Jana začne vařit kávu. Vyndá ze skříně balíček sušenek, které naaranžuje na talířek.

„Ty už ani nepečeš?“ podiví se Eva Strnadová a zdvihne přitom udiveně své nalíčené obočí.

„Ne, maminko, nepeču. Nějak to všechno nestíhám,“ Jana si otře zpocené čelo utěrkou. Pak se vzpamatuje a odnese ji do špinavého prádla. Koš už je zase plný.

Eva si zatím vzala svůj hrneček kávy a odnesla jej do obýváku za Mirkem. Mirek už tam sedí na pohodlném gauči a něco si zapisuje. Eva se chce zeptat, co si to čmárá, ale vyruší ji návrat Jany, která nese podnos a na něm další dvě kávy, vodu a sušenky.

„Víš, že bys měla na ten cukr mít kleštičky?“ rýpne si.

„Vím, ale ty stejně nesladíš, tak je to jedno, ne?“

Na to už Eva nic neřekne. Místo toho si povzdechne: „To jsem ráda, že konečně sedím. Nevěřili byste, jak nepohodlné je to cestování MHD. A ti lidé. Někteří se snad vůbec nemyjí…“ intenzivně u toho míchá svoji černou kávu.

Jana nic neříká. Usedne na gauč, ale jen tak napůl, protože ví, že ji matka za chvíli pošle pro něco strašně důležitého, co zapomněla, takže nemá cenu dělat si pohodlí.

„No, vidíte, maminko, já jsem si právě říkal, že byste neměla takové utrpení snášet. Nebo alespoň ne tak často…“ zkusí Mirek začít.

„Myslíš, že mám na taxíka?“ ohrne tchýně nos.

„No, to jsem nemyslel, spíš, že byste…“

„Maminko, ještě tam mám nějaké čokoládové bonbony, kdybys chtěla,“ Jana šťouchne Mirka do žeber a podívá se na něj pohledem učitelky, kterou nejlepší žák ze třídy v posledním testu pořádně zklamal.

„Ne, ne, holčičko, děkuju. Musím si držet figuru. Pan doktor mi na roční kontrole říkal, že mám váhu jako mladice… Ale ty bys asi měla čokoládu vynechat úplně…“ Paní Strnadová spokojeně upíjí kávu. Přehodí nohu přes nohu a všimne si, že má na chodidle jakýsi drobeček. „Co to je? Jani, ty jsi neluxovala?“ podiví se.

„Luxoval jsem já,“ zahřmí Mirek, „asi mi něco uniklo,“ dodá už mírněji.

„Ale to není mužská práce, Mirečku!“ vypískne Eva, „to přece po tobě Jana nemůže chtít! Ty chodíš do práce a živíš rodinu!“

„Já taky chodím do práce,“ vydechne Jana.

„Ale to je něco úplně jiného. Ty nemusíš. Kdybys byla doma a starala se radši o kluky, měla bys už umytá okna. Za chvíli jsou vánoce. Nemáš napečeno, uklizeno, všude se tu něco válí… Ty to teda vedeš, děvče… Mám pocit, že jsem s tvojí výchovou úplně selhala…“

Jana na svoji matku jen zírá. Neví, co má říci. Hrozně ráda by se sama sebe zastala, ale nedokáže to. Připadá si nešikovná a zbytečná. Ještěže tu nejsou kluci. Tak ráda by matku požádala, aby si podobné výlevy nechala pro sebe, ale něco jí v tom brání. Po tváři se jí kutálí zrádná slza.

Mirek si toho všimne. Podá Janě ubrousek a obejme ji kolem ramen. Když se Jana hlasitě vysmrká, dá jí pusu na spánek a otočí se na tchýni: „Maminko, Jana nechtěla, abych vám to říkal, ale já musím. Naprosto nesouhlasím s tím, jak sem každý týden nakráčíte a začtete Janu komandovat. Vůbec se mi nelíbí, co jí říkáte a jak ji ponižujete…“

„Ale Mirku, to přece není pravda… Vždyť já to myslím dobře. Každá žena potřebuje podporu své matky. Ta moje mi taky chodila radit co a jak s domácností.“

„A bylo vám to příjemný?“ zeptá se Mirek.

Tchýně se kupodivu zamyslí, „Ani ne,“ připustí. Jenže pak dodá: „Ale je to potřeba. Vždyť byste tu shnili ve špíně…“

„To není pravda!“ vyskočí Jana z gauče, „jen bych každej blbej pátek nekmitala po bytě a neuklízela! Mohli bysme jet třeba někam na víkend, jídlo si dali v restauraci a místo luxování bychom šli na túru.“

„A tady by se vám zatím tiše množili roztoči… Jani, neblázni. Jednou sis pořídila rodinu a domácnost, tak máš prostě povinnosti. Rozhodla jsem se, že ti pořídím k vánocům ten parní čistič. Ať to tu máte hezký, s tím ti to půjde skoro samo…“ zacvrliká Eva.

Jana si sedne zpátky na gauč a celá se nahrbí. Na to už nemá argumenty.

Mirek si odkašle, otevře šuplík pod televizí a vyndá katalog. „Neměl bych to prozrazovat, ale musíme se domluvit. Já mám pro Janičku taky dárek. My totiž nebudeme letos na vánoce vůbec doma. Pojedeme do Alp. Objednal jsem to už v létě, když jste se Jany po 36. zeptala, jestli už se připravuje na vánoční úklid. Takže my letos neuklízíme, ale balíme.“

Položí před tchýni katalog plný sněhu, sjezdovek a spokojeně vypadajících lidí v moderním hotelu.

„A taky bych rád, abychom se shodli na tom, že od Nového roku se uvidíme už jen dvakrát do měsíce…“ Tchýně začne lapat po dechu a chce něco říct, ale Mirek ji nenechá. „A to střídavě u nás a u vás. Nakonec, všechno důležité mám zapsané tady, takže to určitě zvládneme i bez tak častého dozoru,“ dodá Mirek a ukáže na svůj černý zápisník.

„Co to je?“ vykulí Eva oči.

„Zápisky. Vždycky, když nám něco říkáte, tak si to píšu, maminko.“

„Jak si to píšeš?“

„Tak.“ Mirek zápisník otevře a začne číst: „Přidělat další poličku v kuchyni, koupit hezčí světlo do koupelny, opravit lištu v předsíni… Tu už si můžu škrtnout, protože jsem ji přilepil. Tak co tu mám dál? Umýt okna, tak to tady mám 25x – to znamená, že to Janě říkáte každý druhý týden. Špatně věší prádlo – 12x, nedokonale vyluxováno 18x, vlastně 19x i s tím dneškem, rekord ale drží: Jak to vypadáš? - 38x, nechoď do práce – 24x a dojdi si ke kadeřnici…“

„No, to snad nemyslíš vážně! To sis vymyslel… Já bych přece…“

„Ale jo, maminko, přesně tak to je. Vy Janu normálně tepete. A já už toho mám dost. Takže, jak jsem řekl. Jednou u nás, jednou u vás, každý druhý, zdůrazňuju, druhý týden. A pokud nepřestanete s tou výchovou, tak se nemusíme vidět vůbec.“

„Ale to, to, přece, jak se to ke mně chováš!? Tohle bych já svým rodičům… Nikdy! Takový nevděk! Kdyby to nebyla pravda, tak to nikdy neřeknu. Ta okna skutečně nejsou umytá a ten koberec…“

„Počkejte, maminko, já si to zapíšu,“ Mirek s úsměškem otevře blok a udělá si do něj další čárky.

„Tohle já nemám zapotřebí. Ještě budete litovat…“ Tchýně sebere kabát, vklouzne do bot a praští dveřmi.

„Ufff! Teda, Mirku! Nepřehnal jsi to? Je to přece moje máma!“ ozve se Jana. Měla by jít za ní a odprosit, ale nechce to Mirkovi pokazit. Sama by jí nikdy nic takového říci nezvládla. „Od kdy si píšeš do bloku máminy hlášky?“

„Tak říkal jsem vám to přece…“

„Tak pamatuju si, že jsi ji párkrát zlobil tím, že si to musíš zapsat, ale to byla jen taková provokace, ne?“

„Byla i nebyla...“ Mirek se tváří tajemně, „jen ty Alpy musím teprve objednat. Ale už se na ně moc těším.“ Mirek obejme svoji ženu, dá jí pusu a jde k počítači. Snad v nějakém tom hotýlku ještě bude volné místo pro něj a jeho rodinu. A kdyby ne, tak je tu ještě varianta moře. Tam by to taky nebylo špatný. Hlavně, že u toho nebude muset poslouchat žádné řeči o neumytých oknech a špatně vyluxovaných kobercích...
**********

Další povídky této autorky najdete na stránkách Olívie Úžasná.

Žádné komentáře:

Okomentovat