8. května 2020

Absence víry- napsala Lea Mandíková

Někdy přemýšlím, jestli se mi to celé jenom nezdá. Že se prostě nic z toho, co teď žijeme nestalo. Vylezu z koupelny, beru na sebe pyžamo a jdu nachystat večeři. Někdy vezmu úplně automaticky o jeden talíř víc, než bych měla. Jakoby se mi ten fakt, že už tu není nevryl ještě pod kůži. Jsou tu drobné připomínky. Ve skleničkách na zuby ještě kartáček.
Naštěstí tu jsou i připomínky velké, které mne i pohladí nebo obejmou, když vidí, že brečím – NAŠE DĚTI.
Někdy se směju a mám čirou radost, protože je prostě hezky. Pak se chytím za hlavu a mám divnej pocit, že bych se smát neměla. Cítím se provinile. Ale proč vlastně? Nemůžu za to přece. Musím se jen se vším vypořádat. Natvrdo pociťuji, jak mi Petr chybí, když dům utichne.

Když jezdil na služební cesty, bylo to jiné. Vědomí, že se vrátí, činilo dům místem, kde je zázemí pro všechny a kam se prostě jen za čas vrátí. Pořád je ještě spousta věcí, se kterými si nevím rady a vyplňují tu prázdnotu. Děsí mě ale chvíle, kdy bude všechno „hotovo“. Kdy se sejde rok s rokem a Petr tu nebude stále.
Nechybí mi jen člověk, který tu byl, ale též víra.
U nás se tohle moc neřešilo. Taťka ani mamka věřící nejsou a myslím, že nebyli ani jejich rodiče. V bývalém Československu se kněžím říkalo černoprdelníci, kvůli charakteristickému oblečení a možná, že se jim tak říká ještě teď. Bylo to neuctivé, nebo mi to tak aspoň přijde.
V dětství jsem to tak nevnímala. A lidé, kteří takto slovem hanili ty, co to mají jinak měli dojem, že je tohle ponižování vlastně správné. Za socialismu jsem vlastně ani neznala nikoho, kdo by do kostela chodil. Jednak proto, že se o ničem takovém nehovořilo a když už bych nakrásně měla kamarády nebo kamarádky, kteří by se k víře hlásili, nepochopila bych to.
Nedá se říct, že by kvůli tomu byl někdo z té druhé strany zničený. A ti co hráli podle komunistických či socialistických not, nebo jak tomu chcete říkat, byli proti víře ostře proti. Za víru se mohlo jít i do kriminálu. A popravdě, kdyby se mě někdo snažil mezi věřící nalákat nějakými řečmi a vysvětlováním o Boží cestě, viděla bych spíš ten kriminál a bála bych se. Z toho bych strach měla opravdu měla, takže víra kolem mne prošla, ani jsem nevěděla jak.
Ale já z toho mám teď v hlavě zmatek. Křesťani, katolíci, evangelíci, protestanti … o jiných náboženstvích taky škoda mluvit. Chybí mi základní vzdělání v tomhle směru. Prostě to bylo jinak. Na rodiny, kteří v Boha věřili a vědělo se to, se navíc koukalo spíš jako na podivíny. Alespoň u nás ve městečku.
Teď je to jiné. Jestli někdo věří nebo ne a jestli chodí do kostela nebo ne je každému jedno. Tedy myslím, že aspoň v naší zemi. Tedy aspoň myslím, že v obou zemích, ve kterých mám srovnání. I v Česku i ve Švýcarsku.
Mě je teď skoro padesát a po události, kterou máme za sebou s tím teď dost bojuju. V skrytu duše bych si právě teď moc přála, abych měla tohle zázemí. Ale hlavně, abych tomu rozuměla, chápala HO, věřila a abych uměla to celé kolem Boha vysvětlit i mým dcerám. Tápou úplně stejně.
A JÁ za to můžu. Nemám ten základ, podle kterého bych se mohla rozhodnout. Dokonce mi jedna z holek nedávno řekla: „Já si prostě nedokážu představit, že někde na obláčku sedí nějakej týpek a říká se mu Bůh“. Popravdě, na tohle není vůbec co říct. To já si totiž neumím představit taky.  I když připustila, že něco mezi nebem a zemí být musí. Minimálně osud nebo to, že se věci nedějí jen tak.
Tyhle hovory teď s holkama občas vedeme. Není to dané jen tou událostí. Přišlo to i s nedávným obdobím Velikonočních svátků, kdy se rok co rok mluví o tom, že je Zelený čtvrtek, Květná neděle, Velký pátek, Bílá sobota – pamatuji si názvy, ale rok ro rok jdu na internet a chci si to připomenout, protože mi to není jasné.
Více spolu mluvíme asi též kvůli tomu, že jsou nyní skoro všude na světě lidi zavření ve svých domovech a nemůžou mít kvůli coronaviru volný pohyb, i když by chtěli.
Chtěla bych se modlit a vyřešit tím všechno, kdybych to uměla. Mít pokoj v duši. Chtěla bych, aby se mi po tom ulevilo. Neumím to. Ani neumím vysvětlit holkám, jestli je ráj. Jenom vím, že bych si to teď strašně moc přála. Chtěla bych mít Víru, že má Petr možnost být se svojí mámou a tátou, kteří tu už taky nejsou. Chtěla bych vědět, že se mi to samé povede, až přijde můj čas. Balancuji mezi těmi pocity jak provazochodkyně pořádně vysoko. Jsou dny, kdy mám dojem, že letím strmě dolů.
A pak jsou naštěstí jiné dny.


Blog Ley, která v prosinci 2019 přišla při tragické nehodě o svého muže během, horolezeckého výstupu na Novém Zélandu, můžete sledovat na stránkách Mandík 2020+ .

Žádné komentáře:

Okomentovat