20. dubna 2020

Ztracená láska - napsal Martin Tomášek

Tady nahoře už jsem strávil přes dva tisíce let. Viděl jsem odsud spoustu věcí od Francouzské revoluce až po druhou světovou válku a s ní spojené lidské utrpení. Zažil jsem zrození spousty osobností od Edisona až po pana Barnarda. Tyto osobnosti se každá svým originálním způsobem zasloužily o rozvoj lidstva.
Bez prvního bychom nesvítili a neslyšeli hudbu. Díky druhému a spoustě jeho kolegů nám může dlouho a kvalitně tlouct srdce.
Ano, jsem to já, váš stvořitel.

Posledních deset dvacet možná třicet let mám pocit, že se ze světa vytrácí nejkrásnější cit, jaký jsem lidem dal. Cit se jmenuje láska. Proto jsem se rozhodl vyprávět příběh ženy, která má vše. Je úspěšná a bohatá, přesto není šťastná.
Důvod tohoto stavu hledejme někde v pubertě, kdy se tato - tehdy ještě cílevědomá osobnost -rozhodla jít za svým vysněným zaměstnáním, pro které byla předurčena mnou.
Jako boží dar dávám každému člověku do života nadání pro určité povolání Julie se měla stát pracovníci ve výzkumu vysoce nakažlivých chorob a  vyvíjet proti nim účinné léky. Rodiče jí to zakázali.
Po několika dalších letech začala Julie prodávat domy, byty a sen o vědecké práci vzal za své. Tento fakt se totiž projevil hlavně v jejím osobním životě.
I když byla dvakrát vdaná, nikdy to nedopadlo. Přestože vše ze začátku vypadalo dobře, tak to vždy skončilo rozvodem.
Když se jí muži ptali, proč je tak hádavá, vylíčila jím svůj příběh. Na otázku, proč nejde studovat, řekla, že už je na to stará.
A tak vám dám svou nejcennější boží radu: je důležité jít si za svým snem, ať neskončíte v černé díře smutku a duševních útrap.












































Tady nahoře už jsem strávil přes dva tisíce let. Viděl jsem odsud spoustu dobrých, zlých ale i zázračných věcí, jako je narození dítěte. Teď si říkáte: je to on... není to on.
Ano, jsem to já, váš stvořitel.
Posledních deset dvacet možná třicet let mám pocit, že se ze světa vytrácí nejkrásnější cit, jaký jsem lidem dal. Cit se jmenuje láska. Proto jsem se rozhodl vyprávět příběh jedné dvojice a jejich velké ztráty.
Vidíte tam dole tu dvojici? To jsou oni, Julie a Harry.
Znají se už od školy, ale po základní škole se jejich cesty na pár let rozešly. Každý si prošli jedním vztahem. Harry pětiletým, má z něj dvouletého syna Benjamina.
Vystudoval stavební školu, nastoupil do stavební firmy a byl spokojený. Dokonce tak spokojený, že se časem z obyčejného dělníka na stavbách vypracoval do jedné z vedoucích pozic celé firmy.
Za to s Julii to bylo složitější. Jako malá snila o tom, že bude výzkumnou pracovníci. Chtěla zkoumat vysoce nakažlivé nemoci a vynalézat léky proti nim. Když o tom v pozdějším věku mluvila s rodiči, byl její plán radikálně zamítnut s odůvodněním, že oni byli celý život lékaři, dřeli se od nevidím do nevidím, a to rozhodně svojí dceři nedovolí.
Julie výrazně posmutněla, nic neřekla a odešla do pokoje dělat si úkoly.
Po několika letech Julie prodávala domy a byty. Vedlo se jí podobně jako Harrymu – jen s tím rozdílem, že ona svou práci brala jako nutné zlo a vůbec ji to nebavilo. I přesto se i z ní brzy stala vedoucí pracovnice.






















.




















Martine,
máš krásné nápady, ale to zpracování není stále dobré. Jestli chceš být spisovatel, musíš číst  a musíš to nastudovat. Chce to střídat tzv. literární cihly: dialog, popis, akce – jinak to nebude fungovat, ale to tě učím už skoro dva roky!!!
Navíc stále opakuješ slova – to pak v textu drhne.
A znovu zase nálepkuješ...

Ztracená láska
Tady nahoře už jsem strávil přes dva tisíce let. Viděl jsem odsud spoustu dobrých, zlých ale i zázračných věcí, jako je narození dítěte. Proč zrovna vypichuješ tohle? Já bych chtěla vědět, co všechno viděl, Rozepiš to – jak se dívá na dějiny lidstva... to, cos napsal je moc abstraktní – dobré, zlé a narození dítěte. To je blbost!!! Tahle ne!!
Teď si říkáte: je to on... není to on.  – to si vůbec neříkáme. Nepoznáme to.
Ano, jsem to já, váš stvořitel.
Posledních deset dvacet možná třicet let mám pocit, že se ze světa vytrácí nejkrásnější cit, jaký jsem lidem dal. Cit se jmenuje láska.
Proto jsem se rozhodl vyprávět příběh jedné dvojice a jejich velké ztráty.
Vidíte tam dole tu dvojici? To jsou oni, Julie a Harry.
Znají se už od školy, ale po základní škole se jejich cesty na pár let rozešly. Každý si prošli jedním vztahem. Harry pětiletým, má z něj dvouletého syna Benjamina.
Vystudoval stavební školu, nastoupil do stavební firmy a byl spokojený. Dokonce tak spokojený, že se časem z obyčejného dělníka na stavbách vypracoval do jedné z vedoucích pozic celé firmy.
Za to s Julii to bylo složitější. Jako malá snila o tom, že bude výzkumnou pracovníci. Chtěla zkoumat  vysoce nakažlivé nemoci a vynalézat léky proti nim. Když o tom v pozdějším věku mluvila s rodiči, byl její plán radikálně zamítnut s odůvodněním, že oni byli celý život lékaři, dřeli se od nevidím do nevidím, a to rozhodně svoji dceři nedovolí. – tady musí být ten rozhovor  s přímými řečmi
Julie výrazně posmutněla, nic neřekla a odešla do pokoje dělat si úkoly. – tohle je neskutečně divný. To je tam zbytečné, vůbec to tam nemusí být. Navíc to sdělení vůbec nejde k sobě. Je to, jako bys říkal: Stalin začal válku a pak se šel podívat z okna...
Po několika letech Julie prodávala domy a byty. Vedlo se jí podobně jako Harrymu – jen s tím rozdílem, že ona svou práci brala jako nutné zlo a vůbec ji to nebavilo. I přesto se i z ní brzy stala vedoucí pracovnice.

Žádné komentáře:

Okomentovat