2. dubna 2020

Váša a Emilek – napsala Asja Žilová

„No, ahoj, ty kluku ušatá! Cos provedl, že tě zabásli?"
Emilek se podíval uraženě a smutně na člověka, těžce vzdychl a lehl si na podlahu. Špinavé, dlouhé uši, krátké silné nohy, vcelku ošklivý pes, ale ty jeho oči vyvolaly u starého Váši soucit a sympatii.
„Co, chudáčku, zabloudil jsi nebo utekl od zlého páníčka?“
Emilek zvedl jedno obočí a pak druhé, podíval se na Vášu těma svýma basetíma očima a znova těžce oddechl.
„Seržo, co provedl můj spoluvězeň? Čůral na veřejném místě, či někoho kousl?"
„Ha ha ha ha ha,“ smál se bezzubě Váša. Emilkovi se zdálo, že řekl něco zábavného.

„Ani jedno, ani druhé. Štěkal a vyl, rušil lidem klid. Je náš stálý klient, jako ty. Chudák pes. Pořád utíká z útulku, nevím, jak to dělá. Je hrozně mazaný. A ty Vášo, už spi, zítra ráno půjdeš ven. Mimochodem, Vašutovi potřebují pohlídat chatu. Tady mám klíče. Pár dní se vyspíme v teple."
„Díky, seržo!"
Emilek nemohl usnout. Zmocnily se ho vzpomínky, občas přerušované Vášovým chrápáním.
Jak báječný měl život, jak ho všichni měli rádi. A proč teď musí putovat z jedné klece do druhé?! Tady byla klec větší než v útulku, ale vycházelo to nastejno. Mříž jako mříž. Proč všichni, které měl rád, se někam ztráceli? Proč nemůže být jako dřív svobodný a oblíbený?!
Bývávalo, bývávalo… A nic nezbylo.
Jakmile zaslechl hlas své paničky, Emilek radostně zavrtěl ocáskem, zvedl svou ušatou hlavu a klouzaje po parketu, střemhlav letěl ke dveřím. Hned jak překročil práh domu, bleskově vykonal svou malou potřebu jako psí holčička. Byl malý, nožky měl krátké. Chtěl zvedat nožku jako dospělí psi, ale nikdy neudržel rovnováhu a spadl. No a co?! Na světě jsou důležitější věci, myslel si.
Každý den jeho citlivý čumáček zachytil tolik vůní a oči viděly tolik lidí a zvířat. A jak ho bavilo suché listí v zahradě. Vrhal se do suchých listů, zvedal je vysoko a díval se, jak krouží nad jeho hlavou. Někdy zametal listí svýma dlouhýma ušima a jeho šustění ho hrozně bavilo. A pak bylo ještě zábavné honit sousedovu kočku nebo veverku, která kradla oříšky.
Každé ráno čekal u branky na pošťačku, která pro něho vždy měla piškoty. Tak vesele a zábavně utíkal den. A večer si ho panička brala na klín, hladila ho a říkala: „Ty můj milý Emilku, ty můj kamaráde ušatá, jak tě mám ráda." Líbila se mu teplá a suchá vůně těla paničky. Bohužel, časem se ta vůně měnila, byla hořká, vlhká, ostrá. Potom jednoho dne panička odjela a nevrátila se. Dlouho čenichal po jejích stopách. Marně, vždy mizely u branky, kterou odešla. Na jeho pláč, lidé tomu říkají vytí, nikdo neodpovídal. Zbylo po ní jen pár věcí, které měl ve svém pelíšku. Když si k nim přivoněl, cítil se líp.
Potom se objevili ti noví lidé. Měli malou holčičku jménem Anežka. Byla hrozně veselá a bylo s ní báječně. Emilek ji měl tak rád, že splnil každé její přání. Skákal na zadních, na povel lehl, sedl, kulil se, chytal míč a tančil v očekávání pamlsku. Když napadal sníh, první v jeho životě, váleli se oba dva v té bílé a jemné peřině, dokud nebyli mokří. Anežčiny tváře zčervenaly, mokré vlasy vylezly zpod čepice a Emilkovi ztěžkly uši vláhou. To byla zábava! V létě ho přinutila jíst třešně; nebylo to nic moc, ale co neuděláš pro milovanou holku. Spolykal všecko. Na podzim ořechy, ty byly tedy lepší než třešně. Nejdřív mu je Anežka dávala očištěné od skořápky, ale pak se Emilek naučil louskat ořechy sám. Rád je nacházel v opadaném listí a s chutí se do nich pustil.
Anežka s rodiči odjela. Ale před tím plakala a říkala: „Já se pro tebe vrátím, Emilku. Zatím musíš počkat v útulku." Věřil jí, ale byl nedočkavý. Utíkal k domu, kde byl tak rád.
Psi neumí ronit slzy, jejich pláč vyvěrá ven s tak velkým steskem, až vás z té nevýslovné bolesti mrazí. Tak plakal Emilek. Den co den čekal na Anežčin návrat. Pak už bylo to čekání tak nesnesitelné, že z útulku utíkal. Stál u branky domu, kde dřív býval tak šťasten, štěkal, vyl, volal Anežku. Ale pokaždé se ocitl znova za mříží v cele a pak za mřížemi útulku. Jeho psí srdce nemohlo pochopit, proč všechno, co tak miloval, někam mizí.
Váša stál u policejní stanice. Bylo chladno, tak byl rád, že se dnes vyspí v teplé chatě. Jeho starý známý seržant dnes v noci neslouží, v útulku moc místa není a na placenou noclehárnu nemá peníze. Zapálil si cigaretu, co dostal od seržanta, a chtěl už odejít, ale vtom přijelo auto pro odchyt toulavých zvířat.
„Tak, ušatý, tentokrát asi do útulku nejedeš," blesklo mu hlavou.
Emilek se vzpíral, snažil se vysvobodit z obojku. V očích bylo tolik bolesti, že to Váša nevydržel.
„Kam taháte mého pejska?" sebejistě zavolal na chlapa, který Emilka tahal. „Pojď sem, ty můj kluku ušatá, zase jsi mě hledal a zabloudil, viď?"
„Co povídáš, ty starý kmete, jak bys ty měl takového psa?" hrubě odvětil chytač.
„Emilku, ke mně!"
Emilek zaslechl své jméno a instinkt mu napovídal, že by měl reagovat. Zavrtěl ocasem a udělal krok k Vášovi.
„Vidíš, šel by pes k cizímu člověku?!"
„Tak co si toho svého čokla nehlídáš? Vem ho a už nepouštěj. Slyšel jsem, že v útulku ho nechtějí. A nelžeš náhodou, že je ten pes tvůj?" zapochyboval na chvíli chytač.
„Co bych lhal? Je to pes lovecké rasy, když zachytí nějaký pach, musí najít toho, komu ten pach patří, zapomene se a ztratí se v lese. Neumí sedět doma," lhal Váša. „Dáš si cigáro?" vyndal z kapsy poslední dvě cigarety od seržanta a nabízí chytačovi.
„Ale jo. Objevil ses v pravém okamžiku. Jinak by tvůj Emilek šel do kafilérky.“
Váša nevěděl, co dál. Nevěděl, co ho čeká zítra a pozítří, nevěděl, co se stane s Emilkem. Ale teď, v tento moment, věděl jedno - nemůže nechat Ušáka, jak mu říkal, napospas osudu. Bude ho mít, pokud bude sám žít.
Dvě osamělé postavy s křivýma nohama mizely v ranní mlze. Váša měl křivé nohy od těžké práce, Emilek byl tak vyšlechtěn. Do dnešního dne žil každý svůj život jinak a teď šli spolu stejnou cestou. Cestou vzájemného soucitu.

Žádné komentáře:

Okomentovat