27. dubna 2020

Stoleté žonglování - napsala Hana Kavalová

Na česko-polském pomezí je kraj rázovitý, o to více však srdečný. Jak je v kraji zvykem, při oslavách, ať už jakéhokoliv věku se přeje a zpívá: „Sto lat, sto lat, niech zyje nám“.
V překladu „sto let, sto let, ať žije nám“.
Dojemnost a délka písně přímo úměrně závisí na množství vypitého alkoholu, z čehož vyplývá, že vždy se zpívá dlouze a dojemně. 

Monumentálně zní slovo „století“. A přesto, každé z nich s sebou nese prokletí. 


Když jsem před léty přála své devadesátileté babičce „vše nejlepší a do stovky“, málem jsem způsobila srdeční kolaps její sedmdesátileté dceři, která s vypětím sil tiše zašeptala: „No, to snad ne.“

Stovka je magická. Ať už jde o jedničku nebo následující dvě nuly. Bez servítek.
Jedničkou vše začíná a dvěma nulami občas vše končí, neboť někdy si člověk život tzv. (nechť přítomné dámy prominou) posere. 

Stovka měla kdysi svou hodnotu. Nákup pro rodinu. Romantická večeře. Úplatek. Stovka byla pán. Dnes se stala poddaným. Možná ještě více než pod daným. Dnes je více než méně. Méně v naší měně. 

Stovka je výzva. 
Zakleknutí s hlavou dole a ušima nahoře očekává se výstřel. Napětí svalů a před sebou jediný cíl, viď  Bolte. 

Najednou. Tlesknutí dlaní. Jsem ji blízko. Ó promiň, vážená stovko. Již ani jedno hanebné slovo nedovolím si říci o Tobě více. Neboť padesát let hoří mi svíce. 
Už jen padesát dalších let a dosáhnu mety. Kdo by nechtěl žít do stovky? Je to paráda. Prvních těžkých, nezkušených padesát mám téměř za sebou. Čekají mě jen samé bláhové výzvy, na které si nevzpomenu. Radosti, které jsou již ke zlosti. Neřesti, které nejsem schopna vypít, snít ani udýchat.  A sociální nejistoty, o kterých díkybohu zatím nemám ani zdání. 

Jediné, co v životě dává smysl jsou kupodivu lidé. Je to neuvěřitelné, o to více zábavné.
Je čas na–sto-lit si napořád svůj řád, či alespoň řádek. 
Na řádku ve jménu pořádku byla mi dnes sdělená neuvěřitelná informace. Že na facebookovém place mám již sto přátel. Zblázněna marketingovými tahy rozhodla jsem se odměnit svého „stého přítele“ a vyzvala jsem ho k povídkovému souboji. 

Jako klaun se svými míčky,
žongluji si tady se slovíčky. 
Tajně vím, že i po roce
netroufnu tvé „chemické vánoce“. 
S vůni „bajkového sýru“
snad do dalšího psaní najdu sílu. 
Tak tedy, tichý nový stý facebookový příteli,
„Jak jsme vyhráli“ – říci jsme si museli. 

Žádné komentáře:

Okomentovat