Přijímací pohovor v době koronavirové - napsala Anna Vocelová

Gage Skidmore

Zatímco my dva jsme si mohli na personálním oddělení firmy alespoň podat ruku, kolegyně Kamila je k nám z důvodu nouzového stavu připojena jen prostřednictvím videohovoru. Vysvětluji uchazeči, jak bude naše výběrové řízení v době koronavirové probíhat. Vypadá vyjukaněji než já, nebo to alespoň hůř maskuje.
„Dobrý den, pane Letko, věřím, že i takhle virtuálně se o sobě vzájemně dozvíme vše, co potřebujeme,“ připojuje se z pohodlí obýváku Kamila.
Nikdy jsem neuvažovala nad tím, kolik toho o kandidátovi prozradí výraz celého obličeje. Teď mohu z neverbálního projevu spoléhat jen na jeho oči, ruce a poposedávání na židli… Nevím, jestli je chudák tolik nervózní z našich dotazů, nebo z toho, že se potí a brýle se mu mlží s každým výdechem. Nemůže se ani napít.

Notoricky známým dotazům, na které bývá každý připravený jako na ohlášené zkoušení z dějepisu, se vyhýbám už několik let. Naučené fráze totiž o protistraně moc nevypovídají. Zajímavější je pozorovat rychlost reakcí na netradiční otázky, konzistentnost odpovědí a celkový zájem. Pokud kandidát neví, čím se zabývá naše společnost, nedokáže objasnit nesrovnalosti ve svém vlastním životopise a ještě přijde bez omluvy o pár minut později, nevěstí to obvykle nic dobrého.
To však není případ Petra Letky, kterému právě sedím tváří v tvář. Vše běží jako po másle. S každou další odpovědí nás utvrzuje v tom, že má dostatek adekvátní praxe, nemá přehnaná očekávání a hlavně nechodí kolem horké kaše.
„Uvádíte, že jste hodně komunikativní. Jaká úskalí spatřujete v nošení roušek s ohledem na mezilidskou komunikaci?“
Zdá se, že trochu tápe. Poprvé. Snažím se mu pomoci. „V čem vás osobně ta rouška nejvíce limituje?“
„Tak já vám to tedy řeknu - nemůžu si dát u stánku párek v rohlíku a nevidím, jestli se na mě kolemjdoucí usmívají, nebo se mi vysmívají.“
Jeho upřímnost mě odzbrojila. „Vidíte, pane Letko, jsme skoro u konce. Náplň práce jsme si řekli, platové podmínky i možnost nástupu také. Je ještě něco, na co byste se nás vy chtěl zeptat?“
„Myslím, že ani ne, to by se vidělo až v praxi. Tedy kdybyste si mě, milé dámy, vybraly. Já bych do vaší společnosti nastoupil rád.“ „To nás moc těší,“ bere mi z úst kolegyně a pokračuje. „Na závěr bych vás tedy ještě chtěla poprosit, jestli byste si nemohl přeci jen sundat tu roušku, abych viděla váš úsměv?“
Orlando Bloom v českém vydání očividně pookřál a splnil i poslední naše přání. Jakmile po závěrečných formalitách odešel, jeho příjemná vůně zůstávala v zasedačce se mnou…
„Tak co, Kamčo, bereme ho od prvního, ne? S tím předchozím se to nedá vůbec srovnávat. Toho ti budou drbny z dvěstětrojky pěkně závidět!“
„Hlavně abych se kvůli němu nemusela nakonec rozvádět…“