4. dubna 2020

Prasklá - napsala Gabriela Farkašová

Já: Už zase si to udělala. Bez varování ses vymrštila přímo z mého sevření. Pomyslela jsi přitom na všechny následky? Asi ne, jinak bych teď nebrečela a nekoukala na tu krvavou spoušť. Chtěla jsem tě jen naladit. Rychlostí světla jsi mi ale poškrábala ruce, obličej a málem mi vypíchla oko. Ta bolest byla nesnesitelná, i když trvala asi tak tři sekundy. Krve jako z vola. Nejsem pobožná, ale modlila jsem se, aby se to nestalo. Potřebovala jsem tě, bylas mou poslední nadějí. Teď tam nemůžu jít, nikdy jsem bez tebe nevystupovala před lidmi. Nic jsem ti neudělala a tys mě chtěla zabít.


Ona: Prej nic … ha ha ha. Mučila jsi mě. Pokaždé když ses mě dotkla těma svýma pařátama, tak jsem řvala bolestí. Občas jsem zařvala pod tonem, ale bez váhání jsi mě potrestala. Zase ji mě napínala na kličku. A dost! Řekla jsem si, když jsi mě napínala na posled. Tím nejtenčím hláskem co mám, jsem na tebe řvala, ale ty si nepřestala. Pomsta byla sladká jako romantická balada, kterou ji nikdy neuměla hrát. Tvým žánrem byl jen metal a tvrdej rock. Škoda že jsem nedosáhla výš, abys ti mohla zohavit tvář. Co naděláš, jsem zlá a prasklá struna.

Žádné komentáře:

Okomentovat