28. března 2020

Slzy a krev - napsal Jan Rejholec

Nikdo mě nezval, ale já si cestu vždycky najdu. Pokusíš se mě zajíst čokoládou, zapít alkoholem, anebo budeš prostě předstírat, že tu nejsem? Nikdy mě nezastavíš. Já tu budu vždycky pomaloučku hloubat a bloumat, někde uvnitř té tvojí temné, prázdné, zlomené dušičky a přiživovat se na všem, co mi dáš, ikdyž to třeba nebudeš ani vědět. Pomaličku bobtnám a saju, jako pijavice. Kdesi hluboko, a až příjde ten správný čas, kousnu tě pořádně do zadku. Jsem už prostě taková. Inu mám i světlé chvilky.
Občas tě obejmu, jelikož jsi sám a nikoho nemáš, ty jedno odporné žijící zklamání. A budeme v tom hřejivém objetí navzájem řezat tupým nožem a ronit křišťálové slzy smutku do našeho klína, které se tam budou mísit s tou krásně rudou krví.
Čas kolem nás pomalu ubíhá a já ti slabým medovým hláskem šeptám, jak že jsem navždy tvoje a ty jsi můj. Vedu tvou ruku dál, ty zakrojíš blíž a hlouběji. Z obličeje ti pomalu mizí barva. Já se jen usměji tím nejupřímnějším způsobem, který umím. Je tak krásné být zlá. Ty pozvedáš tu těžknoucí břitvu a pomalu ji opět přikládáš na ruku. „Ó ano, můj milovaný… Jen trochu přitlač a budeme navždy spolu… Už ti nikdo neublíží. Budu tě navždy chránit a těšit ve svém náručí. Břitva se pomalinku zařezává do tvé ručky a ano… jsme tak blizoučko. Ty ale zaváháš. Vzpomeneš si, že možná… A mě je to jasné. Jen další upřímný úsměv přelétne po mé tváři. Ty obvážeš rány a zapomeneš na mě. Nevadí, však ty se vrátíš… Je to jenom otázka týdnů, dnů nebo možná jen hodin.
Já tě znám a pomaličku odplouvám na to prázdné bolavé místo, kde tě deptám a ukrajuji si další kousek tohohle lahodného koláče z tebe.