3. března 2020

Nevinný vinný čundr – napsala Michaela Sedláčková

Jednoho dne jsme se s mojí ségrou rozhodly, že vyrazíme na čundr. Bylo teplé léto a my měly týden dovolené. Sbalily jsme spacáky, celtu, hořák s kartuší, rendlík a sedly na vlak směr Morava. Na vlakáči v Brně jsme zakoupily turistickou mapku, páč víte co: jako správné zálesačky přece nebudeme lovit cestu v nějaké trapné navigaci na mobilu, ne?
Došly jsme do malé vísky, a jelikož se blížil večer, zavítaly jsme do místní hospůdky. Asi po třetí dvoudecce vína a pár panáčcích si necháváme natočit ještě povzbuzující litránek bílého na cestu do našeho ještě neurčeného lóže.
Ano, bylo by sice rozumnější, hledat ho ještě za světla, ale víte, jak to chodí… Žízeň bývá silnější.
Vyškrábaly jsme se tedy na nejbližší kopec, na kterém se rýsovala tmavá silueta lesa. Proč zrovna na kopec, když jsme na ramenou spolu s krosnou vláčely ještě veselou opici? Odpověď je zcela jednoduchá. Lákala nás představa krásného rána u lesa s výhledem na malebnou, právě se probouzející vísku.
Cesta nahoru byla sama o sobě velmi povznášející. S naším litránkem a tížícími batohy jsme se nahoru drápaly snad hodinu. Nehorázně jsme se nasmály a řeknu vám, že to nebyl jen tak nějaký kopeček, ale, do háje, pan Kopec s velkým K!
Konečně jsme se usalašily na vršku. Zem byla hrbolatá a posetá krtinami. Najít ty správné důlky na naše půlky a lopatky nebylo jen tak. Náš dopitý litránek nám to ale zjednodušil. Něco tu šustí! Tma mi nenabízí náhled, a tak ztrácím nadhled. Otočím se ve spacáku na druhý bok. Něco tu chrochtá. „Ho! Hele ho!“ Malé proužkované selátko.
„Ty vole, prase! Ségra! Panebože! Bude tu mít matku! Jéžišmarjá! Tady je další a tady! Přestaň mi cupovat ponožku, ty zmetku! Ach né, táhne mě za nohu!“
Uf! … Najednou sedím ve spacáku o půl metru níže, než jsem usínala. Rozhlížím se. Co se to tu děje?! Po čunících ani stopa. Počkat, přece jen tu někdo chrochtá! Aha, to je to moje malé opilé prasátko ve druhém spacáku…

Žádné komentáře:

Okomentovat