3. března 2020

Díra - napsal Yakeen

Martin právě porušuje hned několik příkazů zdravého rozumu, ignoruje výstražná hlášení nervové soustavy a přestupuje snad všechny pravidla bezpečnosti práce.
Posuďte sami.
Stojí jednou nohou na žebříku, který se opírá o zeď jen levou štěřinou (věděli jste, že štěřiny jsou ty dlouhé části žebříku, mezi kterými jsou příčle?) a jeho úhel, vzhledem k podlaze, se blíží 90 stupňům. To, že žebřík v této poloze vůbec drží není zázrak, ale výsledné působení sil. Martin je ve výšce asi dvou metrů.
Druhou nohu má zaklesnutou pod snad padesátikilovým balvanem, který se bouracím kladivem pokouší vyrvat ze staleté, metr tlusté, zdi.
Již třetí den do ní vylamuje díru na vrata.
Kriticky napnuté svaly na noze, všemi svými hlavami křičí o nedostatku kyslíku, o bolesti, o únavě a o pomoc.
Kamenný prach, Martina, zeď i všechno okolo, pokryl souvislou vrstvou. Nedá nám tedy žádnou práci představit si, že se díváme na sochu. Není to ale žádný budovatelský paskvil s přitroublým úsměvem hrdiny. Je to existenciální dílo hodné Augusta Rodina. Martin má námahou vyceněné zuby, mhouří oči proti prachu (samozřejmě nemá ochranné brýle) a bourací kladivo v jeho ruce je svým urputným a špičatým koncem jakýmsi logickým zakončením jeho odhodlání. A nebo to je zoufalství?
Ano. Zoufalá urputnost by byl dobrý název pro tuhle sochu.
Ona ta socha ale není němá. Naopak. Kromě zvonivého stacata kalené špice o žulu, můžeme ještě slyšet Martinovo vrčení přecházející v chrapot. Tmavější vrstvy prachu na zádech a v podpaží prozrazují, že termoregulace naštěstí funguje a máme tedy čas si ho z blízka prohlídnout. Víte, i kdybychom tam opravdu byli, Martin by si nás stejně nevšímal. Tak jako si nevšímá bolesti loktů, zápěstí, ramen.
Neviděl by nás, tak jako nevidí modřiny, oděrky a puchýře.
Možná, že bychom měli jeho umíněnému a hlučnému nástroji říkat postaru zbíječka, a ne bourací kladivo. Martin teď totiž vůbec nevypadá jako bourák, je spíš hrozně zbitej.
Zbitej chlápek zaháknutej na stěně za nohu, na který má… ó ne. Na který má, místo pořádný pracovní boty, tenkou starou kecku na běhání. Až se mu podaří ten kámen ze zdi vylomit, dopadne celou vahou právě na ní.
A už je to tady.
Právě teď se vysoký tón ocelového sekáče, slibně prohlubuje, Martin, přes všechny blikající kontrolky bolesti, ještě víc tlačí.
"Ááááááááááá, kurváááááááááá," vášnivostí křiku mění kletbu v motlitbu, a je vyslyšen. Šutr, poslušen gravitace, vypadává ze zdi a protože ani nemůže jinak, dopadá naplno na softshelovou špičku boty.
Martin se řítí na zem, spolu s balvanem. V ruce pořád drží zbíječku. Ta ještě chvilku dělá: "Drdrdrdrdrdrdrdrdr."
Než zmlkne padá také žebřík a snaží se řídkostí svých příčlí alespoň trochu zakrýt žalostné trosky narušené rovnováhy Martinova světa.
Víte ale co? Tohle všechno je pro Martina v pořádku. Skoro rozdrcené palce nohou, roztržená kůže na ruce, pohmožděné tělo, cokoliv z toho a všechno dohromady je dobré.
Je to pro něj úleva, odpočinek a možná, že proto se do tohohle trochu šíleného projektu vůbec pustil.
Tady v prachu a v bolesti, může totiž alespoň na malou chvilku zapomenout na tu hroznou díru v jeho srdci, která je mnohem větší, než otvor na nějaký pitomý vrata od garáže.
Může alespoň na malou chvilku zapomenout, že mu, před pár dny, umřel jeho pes.


Satya V. Helusová



Další příspěvky tohoto autora najdete na jeho blogu.

Žádné komentáře:

Okomentovat