19. března 2020

Neviditelná – napsala Irena Pokorná

Nejdřív přijde náraz. Do ramene, do nohy či do boku. Tělo se zlehka zakymácí a gravitace se zahlásí o slovo. Jakmile chytím zpět balanc a spolknu pocit ublíženosti, podívám se přes rameno. Chci vědět proč?! Letmo si prohlédnu postavu, vzdalující se bez odpovědi. Muže, nebo ženu, mladého manažera nebo starou dámu o berlích, potácejícího se bezdomovce či teenagerku zírající do mobilu. Zdá se, že každý může projít skrz mě, aniž by mě zaznamenal. Na ulici, v metru, v obchodě či ve výtahu. Stala jsem se neviditelnou, zamrazí mě až v konečcích prstů.

Zaražená bloumám po městě a rozvíjím v duchu svou úvahu. Čím hlouběji se v myšlenkách dostávám, tím děsivější a reálnější obraz mi vyvstává: nejsem vidět, zmizela jsem! Bum, rána igelitkou do nohy, jak se nerudný důchodce řítí po eskalátorech… Zmizela jsem během jednoho roku, plíživě a po kouscích. Dvacet kilo “mě”; vlasy, barva ve tváři a dva klouby, které se staly biologickým odpadem jedné nemocnice. Žďuch, obézní žena v kožichu mě bez zaváhání zasedne na sedačce autobusu… Zmizelo moje zdraví, síla, práce, sny, směr, smysl. Auuu, řidič tramvaje mě přivřel do dveří, neviděl mě… Napasovaná na ledové okénko vydechuji páru na sklo. A tu najednou, kdosi, kdo není vidět, vykresluje na zamlženou plochu písmeno za písmenem to děsivé slovo: NEVIDITELNÁ…

Žádné komentáře:

Okomentovat