13. března 2020

Meruňkový koláč - napsal Zdeněk Hart

„Přinesla jsem meruňkový koláč.“
Do společenské místnosti, kde začíná kurz Psaní podle Lustiga, vchází Bohunka a v ruce drží talíř s koláčem. „Udělala jsem ho na honem,“ pokračuje „Taková rychlovka,když jsem jedním okem hlídala vnučku a druhým okem troubu. Taky to tak dopadlo. Moc se nepovedl. Ale když už jsem ho upekla, tak jsem ho přinesla.“
A postavila ten talíř s koláčem na stůl. Škoda, pomyslel jsem si. Vypadá krásně.
Chvilku jsem se na ten koláč díval. Já i Šimon jsme to měli asi tak na nataženou ruku. Prohlížel jsem ho ze všech stran a nezjistil žádnou viditelnou závadu.
Řekl jsem, že ho ochutnám. Šimon čekal, jak to dopadne, a když viděl, že koláč nevracím zpátky na talíř, sáhl tam taky.
„Tak jsem měl štěstí.“ povídám „byl výbornej... a tvůj“ dívám se na Šimona.
„Můj taky. Dobrej,“ kývne.
„Zkusíme ještě tenhle. Taky dobrej.“
„Já ochutnám z druhý strany. Nic, všude dobrý. Výbornej.“
„A tady?“
„A tam?“
Oba jsme zkoušeli z jedné strany, z druhé. A tam vzadu tu zadní řadu a hned vepředu. Všechno dobrý.
„To není možný. Fakt dobrý?“
„Jó, dobrý.“
Nakonec zbyly na talíři tři kousky koláče.
„Tak ty si vem tenhle a já ten druhej.“
„Já už vím, jak to je. To je zákon schválnosti. Jako, když máš svazek klíčů a nevíš, kterej pasuje do zámku, a tak zkoušíš jeden po druhým a samozřejmě je to ten poslední. Tak to je náš případ. Ten špatnej koláč je v tom posledním kousku. Rozříznem ho na půl a pečlivě budeme ochutnávat a hledat, v čem je špatnej.“
Poslední kousek koláče jsme rozřízli a každý si vzal půlku. Opatrně jako ochutnávači jsme vkládali poslední sousta koláče do úst a snažili se zjistit, kde je problém nepovedeného koláče.
„Já už vím, co tomu chybí. Je málo sladkej.“
„To ne,“ odporoval Šimon. „Já ho mám sladkej dost, ale myslím, že je tam málo ovoce.“
„V žádném případě, ovoce tam je hodně. Ale asi je ta mouka moc hladká, né?“
„Kdepak, já myslím, že je ta mouka spíš moc hrubá.“
„A není to nějaký nedopečený?“
„Prosím tě, snad připečený? Né?“
Tak jsme mudrovali, mudrovali, až opravdu nezbyl na talíři ani drobeček.
„Sáfra, co s tím? Vzorky jsme snědli a Bohunce ani nemůžeme říct, k jakému závěru jsme došli, aby se jí ten koláč příště povedl.“
„Hele, a co kdybychom jí zalhali?“
„Jó, to je dobrej nápad.“
„Bohunko, ten koláč byl výbornej!!!“
„Vynikající!!! Díky,“ doplnil Šimon. „Bude i příště?“

Studio Dobeška 28. února 2020



Žádné komentáře:

Okomentovat