12. února 2020

Vzpomínka na My Lai – napsala Ivana Výborná

Vietnam je úžasně bohatá země, co drží své bohatství pevně ve svých rukou a ani kousíček své půdy nepřenechá cizímu kapitálu. Ve vládě jsou chytří politici, co si nenechají rozkrást svou zemi za pár miliónků do vlastní kapsy. Cizinec, jakkoli bohatý, tam nekoupí ani píď pole, pláže, lesa nebo sebemenší parcelu, na což by někteří jistě měli zálusk.
Američana zde nepotkáš, a nelze se tomu divit, po tom, co té zemi provedli. Nejezdí sem možná ze studu, možná ze strachu. Je jim asi nepříjemné vracet se na místa, kde s cynismem jim vlastním ničili svými plamenomety, bombami, napalmem a jinou nemilosrdnou válečnou technikou lidi, rýžová pole, zásoby potravin, zvířata, obydlí, studně, náčiní, povozy a přírodu.

Byla jsem ve vesničce My Lai a viděla na vlastní oči, jaké zrůdnosti zde dokázali provést ženám, dětem a starcům. V té vesnici tehdy nebyl ani jediný muž. Američané ale po masakru alibisticky tvrdili, že tam rozprášili partyzánskou jednotku, Vietkong. Nebyla to pravda, jen nestoudná lež. Žádný soud s těmi čtyřmi muži, kteří to peklo způsobili, je po konci války neodsoudil. Byli nevinní. Soudce nepřesvědčilo ani 504 bílých hrobů, natož pieta 504 zlatých jmen, vyražených v černém mramoru vestibulu muzea. Soudce nepřesvědčily ani fotografie z toho dne, například ta, která zachycuje, jak se po prašné cestě mezi rýžovými políčky plazí asi šestiletý klučina, ručku v zoufalém gestu napřahuje proti lučíku samopalu a tělem chrání svého dvouletého brášku. Marně. Tatatatata a tělíčka rozstřílena. Nemohu mluvit bez emocí o fotografii Američanů, co právě odvedli dobrou práci a unaveni odpočívají, smějí se a kouří, rozvaleni před hořícím domem s hořící lidskou postavou.
Nezměrnou hrůzu toho dne připomínají i základy všech vypálených domů s měděnými tabulkami, na kterých je uvedeno jméno a věk osob, které tu žily svým skromným způsobem života a které Američané nelidským způsobem jejich života zbavili. Na jedné tabulce čteme jméno ženy, staré 42 let, a jména jejích čtyř dětí ve věku 2, 4, 6 a 8 let. U jiných základů domu jsou na tabulce vyražena jména 76letého muže, jeho dcery (36 let) a miminka.
Měděné tabulky před všemi vypálenými domy a bílé hroby připomínají nezměrnou krutost a nelidskost, která se zde 16. 3. 1968 odehrála. Tuto tragédii budou také navždy připomínat fotografie čtyř amerických vojáků, nelidí, kteří vyhlazení vesničky My Lai zavinili a sami se jej aktivně zúčastnili a kteří nikdy nebyli za tento zločin proti lidskosti potrestáni.

Žádné komentáře:

Okomentovat