23. února 2020

Trhlina - Napsala Nataša Richterová

Nikdo si jí v šeru sklepení nevšímal a ona se v průběhu staletí postupně roztahovala. Objevila se, zprvu velmi tenká. Oddělila od sebe dvě různě staré kamenné zdi, které kdosi ve spěchu slepil dohromady…



Zbyšek zamyšleně stál před prasklinou, na kterou ho upozornili zedníci. Sklidil baterku a otočil se na pana Kubíčka ze Správy hradu.
„Očividně se od minule zvětšila,“ pronesl s vážnou tváří. „Musíme zajistit monitoring. Máte druhé klíče od sklepů?“
„Existuje jen jeden,“ zachrastil Kubíček svazkem historických klíčů. „Vydává se na to speciální povolení, abych ho mohl dát z ruky,“ dodal a tvářil se důležitě.
Vystoupali ze sklepení na nádvoří a pan Kubíček za nimi zamkl černou kovanou mříž.
Zbyšek si promnul světlé strniště na bradě. Musí si rozmyslet, co dál. V první řadě zavolat šéfovi, pak statikovi, zajistit sledování trhliny, ihned informovat ředitele Správy hradu... Musí prověřit, jestli trhlina souvisí s probíhající rekonstrukcí nádvoří a horních pater. Ale hlavně potřebuje klíč ke sklepům! Že se to tu objevilo zrovna teď, to nemůže být náhoda. Připadalo mu to jako znamení. Něco se stane. Něco už se musí stát!
„Povídám, jestli mě budete ještě potřebovat?“ ozval se znovu pan Kubíček. „Že už bych jako šel domů…“
„Ano… Ne... Nashledanou. Děkuji vám.“
Podal roztržitě Kubíčkovi ruku, ale v myšlenkách byl stále ve sklepě.
Celý hrad se připravuje na velké výročí.
Co, celý hrad? Celá země! Celý svět!
Už za pár týdnů, 26. srpna 2028, uplyne sedm set padesát let od vítězství Přemysla Otakara II. na Moravském poli! Na velkolepou oslavu přijedou politici a panovníci z celého světa.
Přemysl sice bitvu vyhrál, ale moc dobře nedopadl! Muselo mu v té válečné vřavě přeskočit! Poté, co se vrátil z bitvy, zavřel se na tři dny a tři noci do katedrály. Děkoval Bohu za vítězství.
Pak vyšel z těžké zdobené brány jiný člověk. Vlasy mu během těch tří dnů zbělely, v očích plál fanatický jas.
Kroniky píšou, že do krále vstoupil Duch svatý, ale mezi lidmi se říkalo, že se zbláznil. Jednoho dne si navlékl prostou lněnou košili, nazul lýčené střevíce a sešel dolů k Vltavě. Od toho dne ho už nikdy nikdo nespatřil. Říká se, že se stal poustevníkem a žil v jeskyni pod Vyšehradem. Své dny i noci trávil v modlitbách. Zvláštní je, že se nenašly jeho ostatky, pomyslel si Zbyšek.
Vždyť ta jeskyně musí být někde tady v podzemí...



V obou palácových křídlech se už od podzimu hemžili architekti, designéři a řemeslníci. Všudypřítomní památkáři se s nimi tahali o každý původní kousek omítky, fresky a štukatury. Zbyšek, technický ředitel hlavního dodavatele stavby, tudíž holka pro všechno, měl celý ten kolotoč na starosti. Jeho úkolem bylo, aby se rekonstrukce paláce stihla včas a v perfektní kvalitě.
Nejvzácnější návštěvy, panovníci a stará evropská šlechta, budou po dobu oslav bydlet v přemyslovském křídle. Ti méně vzácní, prezidenti a premiéři v novém barokním křídle. Podržtašky a poskoci všeho druhu v AirBnB Royal apartmánech v centru Prahy.
V nových palácových ložnicích přivítá vážené hosty luxus s nádechem slavné české historie. Tak znělo zadání z hradního protokolu.
Zbyšek si odfrknul. Co si najmuli tu instagramovou nánu jako poradkyni, jde to s celým PR královské rodiny do kopru, pomyslel si.
Ne, že by to před tím bylo lepší… Jemu osobně se fanatické uctívání Přemyslovců příčilo. Celá tahle jejich monarchie mu byla proti srsti. Copak si neráčili všimnout, že máme třetí tisíciletí? Pořád budou oslavovat jednu bitvu!
Že byly i jiné bitvy a války a ne všechny dopadly pro české království dobře?
Že ne všechny národy, které silou drží pod svou korunou, s tím souhlasí?
Zbyškova rodina pocházela od Baltu. Přemyslovci jejich území obsadili už za doby krále železného a zlatého. Polské separatistické hnutí během staletí mohutnělo a na konci dvacátého spáchalo i několik menších teroristických útoků.
Zbyšek se ušklíbl: Amatéři! Nejsou schopni zorganizovat něco velkého!
S nástupem nového přemyslovského krále na český trůn se přístup k obsazeným územím poněkud změkčil. Boleslav XIV. se snaží být moderním panovníkem po vzoru britské monarchie. Proto ta nová PR agentura. Rebelové se díky obnoveným jednáním o referendu stáhli a zavládlo zdánlivé příměří. Zdánlivé… Protože Poláci stále chtějí vlastní stát! Jsou svobodný národ!
Čert aby vzal celou tu českou nenažranou dynastii! Po vítězství na Moravském poli se Přemyslovci roztáhli od Baltu až po Jadran a nekompromisní a tvrdou politikou se jim daří držet se v čele evropských mocností až dodnes.
Ale za jakou cenu?
Zbyšek si vzpomněl na své rodiče, tam na severu Polska. Patřili k takzvaným pomořským rebelům. Podporovali tajnou organizaci, bojující za samostatnost. Mnoho let je pronásledovala policie, neměli lehké žití, a tak Zbyškovi nikdy neodpustili, že pracuje pro ně! Jak může sloužit Přemyslovcům, když za svobodu Polska bojovalo mnoho jeho předků? A mnozí z nich zaplatili životem.
Táta to nesl nejhůře. Už rok se Zbyškem nepromluvil, ani telefon mu nevzal. Zbyšek ale věděl, že pokud chce něco změnit, musí být v centru dění. A tím je Praha…
Vytáhl z kapsy mobil a hlasovým vytáčením: „Šéfe!“ vytočil generálního ředitele. Bude třeba zastavit práce na stavbě. A zajistit ty klíče. A statika. Protože, když se vám trhá základové zdivo v místě, kde má být pohromadě celá světová elita, tak máte problém, vážení, pomyslel si Zbyšek.



Statik chtěl okamžitě zavřít celé křídlo. Kancléř o tom nechtěl ani slyšet! Na schůzce, která byla svolána po provedených průzkumech se sešli zástupci Hradu i technici. Řvali na sebe asi hodinu. Hradní páni rozhodli, že se s opravou popraskaného zdiva začne, až po slavnostech, to mělo být už za dva týdny. Zbyšek dostal klíče od sklepení a měl za úkol každý den trhlinu měřit a nikoho jiného do sklepení nepouštět. Statik se vzdal zodpovědnosti.
Od toho dne Zbyšek trávil většinu dní ve sklepení. Trhlina byla zase o kousek větší. Když do ní posvítil, připadalo mu, že za zdí je ještě nějaký prostor. Přinesl si miniaturní kameru, kterou používal na cyklistické helmě a na tenké lati ji prostrčil do otvoru. Napojil ji na laptop, a když na monitoru naskočil obraz, bylo mu jasné, že našel jeskyni i s ostatky uzurpátora jeho národa. A bylo mu také jasné, co musí udělat!



Slavnostně vyzdobenému nádvoří vévodila obrovská tribuna. Na Vyšehrad se snášel soumrak a lehký vánek si pohrával s vlajkami světových mocností. Vládcové tohoto světa byli pohodlně usazeni v purpurově polstrovaných křeslech. Po hlavním programu, kterým byla, jak jinak, opera Libuše, všichni očekávali čestné salvy a světelnou show nad Vltavou.
Do tmy zazněly první výstřely z historických děl. Reflektory nasvítily hradební zdi modrou a rudou barvou. Najednou se ozvala ohlušující rána. Namísto světelné show scénu ovládla ničivá síla pečlivě vypočítané a rozmístěné trhaviny. Ve stavebnictví se tomu říká záchranné destrukční nálože…
Jak příhodné, usmíval se Zbyšek, když ve sklepeních připravoval záchranu své vlasti. Tlaková vlna smetla hradby nad řekou a s nimi část nádvoří. A celou tribunu.
Výkřiky. Panika. Prach. Krev.
Zbyšek stál v šeru na břehu Císařské louky. Přes řeku pozoroval, jak slavná monarchie padá v oblacích prachu z vyšehradské skály.
Pak vyťukal krátkou SMS: Tato, ide do domu… Tati, jedu domů.

Smrt krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278... ale co kdyby tehdy všechno dopadlo jinak?


Žádné komentáře:

Okomentovat