14. února 2020

Kurva VALENTÝN - napsala Lea Mandíková

Bude zase Valentýn. V obchodech už je to vidět. A já jsem vzala tenhle fejeton zase do ruky. Napsala jsem ho tak před pěti lety. Dnes má jinou optiku. A já si rvu vlasy, že jsem neměla být dřív tak kritická...  Ať se slaví. A ať se slaví každá minuta, kterou s tím svým nebo svou máte. 

Vlastně by si toho člověk ani nevšiml, kdyby nebyl v civilizaci. Být někde v horách nebo v lese za městem, Sv. Valentýn by mě i jiné minul úplně stejně, jako kdyby kolem tiše prošla kočka.
Ale je to jinak. Viditelné znaky směřující ke 14. únoru – svátku Svatého Valentýna, který se údajně slaví již od dob starého Říma, jsou všude. Na nádraží, ve městě, v obchodě ... a to je teprv konec ledna.
Už to začalo. Ta záplava červený, plyšovejch méďů, pusinek, srdíček a kytek laděnejch na oslavu a volajících: “Kup mě, ty parchante, ať doma viděj, že na ní myslíš!!!“
Je toho nějak moc a je to takové celé v zemi, kde svátek nemá tradici až zarážející. Proč to vlastně děláme?
Žiji střídavě v Čechách a ve Švýcarsku. Pochopila bych to v anglosaských zemích. Svátek tam vznikl. Byla bych shovívavá i ke Spojeným státům americkým. Tam zas tak nějak z principu. Žila jsem tam také a vím, že „Amíci“ prostě slaví kde co. Vždycky si důvod najdou. Oslavy berou vážněji a s větším porozuměním, ať už je za tím roztočení kol ekonomiky (čím více koupíme, tím více země bohatne) anebo skutečná radost z dávaní, podarování, obdarování. V anglosaských zemích je tomu stejně.
Paradoxně by na tom ani nemělo být nic špatného, chtět udělat radost někomu, koho máme rádi. A v podstatě není. Mě je jen líto, že to směřuje k tomu jednomu konkrétnímu datu a pak šlus.
A taky mě to překvapuje v zemích, kde pobývám nyní. Tento svátek přeci u nás nemá v Česku nebo Švýcarsku žádnou historickou tradici. Pravda, tradice vždycky musí někdy a někde začít nebo se někam tak nějak pozvolna implementuje. S tradicemi, které jsou takové prefabrikované, s tím mám prostě trochu potíž.
Nejsem sama za sebe moc ráda, když jsem pod nějakým tlakem. Není důležité, zda se jedná o zkouškové období, nebo tlak na moderní ženu, která by měla být jak sofistikovaná, tak emancipovaná, tak ale zas na druhou stranu trochu domácí typ, co se nehne od dětí a ještě by měla umět šít, vařit, lyžovat, být sexy ve dne v noci, ale taky pečovatelská a úslužná.
Tyhle tlaky cítím ze všech stran od doby, co mi začala růst prsa a bylo evidentní, že dětství končí. Je to strašný a je toho moc. Vadí mi taková ta nepřetržitá masáž. A v žádném případě se nejedná o takovou tu masáž, která je prováděna na masážním lůžku v prostředí relaxačního salónu.
Jde o tu masáž plíživou, kdy Vás někdo nebo něco do něčeho nutí. Vědomě, či nevědomě.
Jako ženě se mi určitě líbí, když mi můj milý Petr přinese kytičku, čokoládu, nebo jinou pozornost. Preferuju teda spíš lístky do kina. A i když jsem celkem pragmatik, srdce, co měla na svém nahém těle Kate Winslet když ji maloval Leonardo di Caprio ve filmu Titanik, mi taky přišlo nádherné, a to i přes to, že je to přeci jen takové nějaké kýčovité.
Taky jako ženská tajně doufám, že ten můj chlap někdy přijde, a místo toho, co by mi dal obligátní pozvání na večeři nebo něco jinak méně invenčně náročného, vybalí z krásné krabičky totální kýč v podobě řetízku se srdíčkem (na zlato nejsem, tak může být bižu). Jen by se mi líbilo, kdyby to bylo tak nějak spontánní. A to si chtě nechtě nějak se svátkem Valentýna nespojuju. A tak se mi jen co se vyrojí v obchodech tyhle signály hned automaticky vkrádá myšlenka. Tak co, jak letos, zapomene nebo ne? Vymluví se, že to neslaví nebo něco bude? A jak s tím mám naložit já? Když nic nenakulím a ono se něco doma objeví, bude mi to blbý. Když zas něco promyslím a koupím, bude mi líto, že to třeba udělám jen já.
Tak sakra, kdyby nebyly tyhle komerční ataky už od ledna, přineslo by to víc klidu. Lidi by se třeba obdarovali i tak. Takhle si do deníčku přidám rubriku stress pořadové číslo 28. Co je číslo 1 Vám nenapíšu, ale mezi dalšíma číslama jsou např. proč stále nezálohuju počítač a kdy to udělám nebo kdy konečně začnu čistit sítka v odtoku umyvadla a podobně.
Zatím to ale vypadá, že jsem ve fázi, kdy v rámci současných cliché zajdu do obchodu a koupím členům své rodiny na Valentýna červenou krabičku ve tvaru srdíčka a v tom čokoládky. Pro sebe si nepořídím. Dostala bych se totiž do stresu pořadové číslo (xx), které většinou odkazuje na ručičku váhy v koupelně a mého BMI.
Tenhle fejeton však musí mít současný dovětek.


Bude zase Valentýn. A mně je dnes úplně jedno, jestli je Svatý Valentýn komerční svátek nebo není. Ať se slaví. A ať se slaví každá minuta, kterou s tím svým nebo svou máte. Ať už je to Valentýn nebo není. Ať je v Česku, ve Švýcarsku nebo jinde.
Na konci roku 2019 se mi zabil na horách při horolezeckém neštěstí ten, co mi ty kytky a občas i čokolády nosil. Už tu není ten, co mě občas vzal na tu večeři nebo oběd a to i přesto, že víc času nedal a mazal za sportem na lezeckou stěnu. Chtěla jsem tehdy ještě trochu té něhy a času. Ale byla i ráda, že ho bylo aspoň trochu.
Letos bude první Valentýn, kdy nebudu muset přemýšlet, jestli mi ten můj něco donese nebo si vzpomene. Nebudu muset přemýšlet, protože to vím. Nestane se to. Už nikdy v mém budoucím životě.
A výkřik KURVA VALENTÝN bude mít už vždycky smutnou příchuť.


Ženeva, 8. 2. 2020

Žádné komentáře:

Okomentovat