Je mi zase pětadvacet let. Když v roce 1939 Němci zavřeli vysoké školy, měla jsem velké štěstí. Mohla jsem v rámci totálního nasazení zůstat pracovat doma, v Praze. A protože jsem ještě studentka germanistiky, byla jsem přidělena jako kancelářská výpomoc do jedné advokátní kanceláře.
Přes všechny ty válečné trampoty je tu voňavé jaro a je pátek. Přede mnou celý víkend. Pokaždé se na návštěvu k našim rodinným přátelům za Prahu nevýslovně těším. Čerstvý vzduch, zahrada a vždycky příjemné popovídání. Navíc mě tam určitě čeká i nějaká vzácná dobrota.
Na Masarykovo nádraží jedu na poslední chvíli rovnou z kanceláře. Na sobě své oblíbené hnědé puntíkové šaty a maminčiny krásné béžové semišové lodičky. V ruce naštěstí jen malý cestovní kufřík. Vlak bude zase přeplněný k prasknutí!
Vyskakuji z plošiny tramvaje. V tu chvíli jsem na peróně. Rychlým krokem se blížím k vlaku. Z každého okna vykukuje bezpočet hlav a mávajících rukou. Bleskurychle mi dochází, že se vlak pomalu rozjíždí a další pojede až zítra. Rozbíhám se, už běžím těsně podél vlaku. Podívám se doleva ve snaze odhadnout, zda se mi ještě podaří naskočit do vagónu. Teď, anebo až zítra! Už to vzdávám.
V tom se mi ale přímo před očima objeví mužská postava do půl těla vykloněná z velkého dokořán otevřeného vlakového okna.
„Slečno, podejte mi ruku a držte se pevně!“
Popadne mě a už mě se vznáším nad perónem. Co se to děje?! Nevím jak, ale ve zlomku vteřiny se ocitám ve vlakovém kupé. Došlo mi, že jsem „vstoupila“ oknem. A to díky silným pažím, které mě vytáhly dovnitř.
Ruce patří velmi pohlednému mladému muži, který teď sedí proti mně. Upřímně a pobaveně se usmívá. Zkoumá mě svýma hlubokýma, velkýma zelenýma očima. Je elegantně oblečen. A aby toho nebylo málo, sahá po svém příručním zavazadle. Cvak. Aktovka se otevírá a přede mnou defilují pečlivě vyrovnané voňavé párky a další, dnes tolik vzácné delikatesy. Mám pocit, že jsme tu zůstali jen my dva. „Poslužte si, prosím, slečno! Víte, já jsem ze statku poblíž Jaroměře a jedu navštívit rodiče. Stihl jsem sice už v Praze dostudovat ČVUT, ale jsem totálně nasazen v Benešově, ve Svazu pro dobytek, maso a ryby. Kdo by si to byl pomyslel! Tak jen si vezměte!“ Musela jsem sebrat veškerou vůli, abych se nevrhla na ty lahůdky jako zvíře.
„Nehvizdy, vystupovat!“ zaznělo nemilosrdně zvenku z tlampače.
Stačili jsme se domluvit, že se potkáme příští pátek ve stejnou dobu na Masarykově nádraží. Následující pátek jsme spolu seděli v kupé téhož vlaku a uháněli do Jaroměře. Pozval mě na víkend k jeho rodičům. Prostě láska na první pohled. A byl to fofr... Za x týdnů jsme se brali. Teď jsme spolu padesát let. A rodinná rada se usnesla, že zlatá svatba stojí za oslavu.
Pomalu otevírám zvlhlé oči. Moje nejmladší vnučka Bára mě hladí svou drobnou ručičkou.
Zvuk varhan zní silně a slavnostně, vnímám známou melodii a před mýma očima se opět objevuje krásná pevná mužská paže. Vede mě se stejnou rozhodností a laskavostí jako před padesáti lety. Jako včera a jako vždycky! Jsem dnes bytostně přesvědčená, a nepotřebuji k tomu žádné vědecké důkazy, že to byla a je ruka podaná navěky. A dnes se o ni více než kdykoliv předtím potřebuji opřít.
Původní verze:
Proč dneska tak rychle procitám?
„Dobré ráno, babí!“
Moje nejmladší vnučka Bára mě hladí svou drobnou ručičkou. Na našem rodinném statku dnes, 8.8.1993, září nádherný den. Ranní zmatek, spojený s odjezdem do kostela už je konečně za mnou. Rodinná rada se totiž usnesla, že zlatá svatba stojí za oslavu. Vrátili jsme se sem teprve před rokem, s rodinou našeho syna, po dlouhých letech, která od zestátnění veškerého našeho majetku bez náhrady v roce 1948 tak rychle uběhla.
Velmi pomalu, opírajíc se o tu důvěrně známou ruku pomalu poklekám před oltářem vedle svého muže. Moje pocity se mění v nepopsatelně subtilní chvění, které prochází celou mou bytostí. Slyším varhany, cítím přítomnost všech našich milovaných i přátel, oči mi vlhnou a samy se zavírají…
Je mi zase pětadvacet let. Když v roce 1939 Němci zavřeli vysoké školy, měla jsem velké štěstí. Mohla jsem v rámci totálního nasazení zůstat pracovat doma, v Praze. A protože jsem ještě studentka germanistiky, byla jsem přidělena jako kancelářská výpomoc do jedné advokátní kanceláře.
Přes všechny ty válečné trampoty je tu voňavé jaro a je pátek. Přede mnou celý víkend. Pokaždé se na návštěvu k našim rodinným přátelům za Prahu nevýslovně těším. Čerstvý vzduch, zahrada a vždycky příjemné popovídání. Navíc mě tam určitě čeká i nějaká vzácná dobrota.
Na Masarykovo nádraží jedu na poslední chvíli rovnou z kanceláře. Na sobě své oblíbené hnědé puntíkové šaty a maminčiny krásné béžové semišové lodičky. V ruce naštěstí jen malý cestovní kufřík. Vlak bude zase přeplněný k prasknutí!
Vyskakuji z plošiny tramvaje. V tu chvíli jsem na peróně. Rychlým krokem se blížím k vlaku. Z každého okna vykukuje bezpočet hlav a mávajících rukou. Bleskurychle mi dochází, že se vlak pomalu rozjíždí a další pojede až zítra. Rozbíhám se, už běžím těsně podél vlaku. Podívám se doleva ve snaze odhadnout, zda se mi ještě podaří naskočit do vagónu. Teď, anebo až zítra! Už to vzdávám.
V tom se mi ale přímo před očima objeví mužská ruka a zleva slyším: „Slečno, podejte mi ruku a držte se pevně!“ Na fakultě jsem chodila na karate, ale nejsem žádná atletka.
Nevím jak, ale ve zlomku vteřiny jsem se ocitla ve vlakovém kupé. Došlo mi, že jsem vstoupila oknem a jen s pomocí ruky velmi pohledného mladého muže, který teď sedí proti mně. Upřímně a pobaveně se usmívá. Zkoumá mě svýma hlubokýma, velkýma zelenýma očima. Je elegantně oblečen. A aby toho nebylo málo, sahá po svém příručním zavazadle. Cvak. Aktovka se otevírá a přede mnou defilují pečlivě vyrovnané voňavé párky a další, dnes tolik vzácné delikatesy. Mám pocit, že jsme tu zůstali jen my dva. „Poslužte si, prosím, slečno! Víte, já jsem ze statku poblíž Jaroměře a jedu navštívit rodiče. Stihl jsem sice už v Praze dostudovat ČVUT, ale jsem totálně nasazen v Benešově, ve Svazu pro dobytek, maso a ryby. Kdo by si to byl pomyslel! Tak jen si vezměte!“ Musela jsem sebrat veškerou vůli, abych se nevrhla na ty lahůdky jako zvíře.
„Nehvizdy, vystupovat!“ zaznělo nemilosrdně zvenku z tlampače.
Stačili jsme se domluvit, že se potkáme příští pátek ve stejnou dobu na Masarykově nádraží. Následující pátek jsme spolu seděli v kupé téhož vlaku a uháněli do Jaroměře k jeho rodičům.
Pomalu otevírám zvlhlé oči. Zvuk varhan zní silně a slavnostně, vnímám známou melodii a před mýma očima se opět objevuje krásná pevná mužská ruka. Se stejnou rozhodností a laskavostí jako před padesáti lety. Jako včera a jako vždycky! Jsem dnes bytostně přesvědčená, a nepotřebuji k tomu žádné vědecké důkazy, že to byla a je ruka podaná na věky. A dnes se o ni více než kdykoliv předtím potřebuji opřít.
Jen do mého levého ucha tiše zní: „Díky, Miluško, za tvou neutuchající a neochvějnou oporu i v těch nejtěžších dobách!!
Portál kostela se otevírá, hudba zní, slunce nám svítí do očí a naše děti a vnoučata nám padají kolem krku!
„Bože, tolik nádherných bytostí a tolik krásných rukou! Díky!“
