Ďábel dirigent - napsala Milada Trojanová

Rafael Kubelík na Staroměstském náměstí 1990

Vzduch kolem pulsoval tichem. Zvláštní. Ano, vzduch pulsoval tichem. Ticho ovládalo prostranství náměstí, mohli jste vnímat pouze dech vedle stojících. Dech stovek hrdel, zadržovaný v napětí.  Jakoby na náměstí a v přilehlých ulicích všichni zkameněli v očekávání čehosi takřka nadpozemského. 

Stisk manželovy ruky mne upozorní. Do napjatého ticha zaznívají jemné tóny harfy. Úvod Smetanova veledíla. Třpytivé velebné tóny napodobující pramének Vltavy se nesou náměstím, stoupají k tmavomodré klenbě nebe.
Pramének sílí, spěchá, rychleji a rychleji, kadence tónů mohutní, už to není pramének, ale sílící proud řeky, který v závěrečném cressendu burácí, aby se postupně zklidňoval a dozněl v závěrečném šepotu skladby. 

Občas mezi hlavami okolostojících dohlédnu na podium, kde před orchestrem stojí vysoký, šlachovitý muž s rozevlátou stříbrnou hřívou. Jako posel Boží drtí svými gesty orchestr, dirigentovo vnitřní rozechvění se přenáší do orchestru, v němž všichni hrají jako u vytržení. To snad sám ďábel diriguje a drží v šachu celé Staroměstské náměstí. 

Závěrečné akordy. 

Minuta strnulosti. Ticho opět ovládlo prostor. 

V tom celé náměstí zaburácelo jako jeden hlas. Bravo, bravo. 

Dirigent zůstává stát s rukama vztyčenýma k nebi. Jako přízrak. Archanděl Rafael.  To gesto je díkůvzdáním syna za návrat do rodné země. Už se mohl vrátit. 

Rafael Kubelík.

Koncert v roce 1990