15. prosince 2019

Proč se učitelce Ptáčkové říká antilopa - napsala Magdaléna Víchová

Třídní výlety byly vždy událostí, která se zapsala nejen do paměti zúčastněných studentů a pedagogického dozoru, ale také zůstala uchována v hlavě všech zaměstnanců či náhodných kolemjdoucích v oblasti, kterou jsme se rozhodli poctít naší přítomností.
Málokdy se to obešlo bez situace, již bych mohla nazvat trapnou, ba až skandální. Tak například v páté třídě jsme byli na exkurzi ve výrobně papírových kapesníků, ze které, jak se později zjistilo, díky docela nepříjemnému telefonátu vedoucího továrny, si několik studentů odvezlo suvenýr v podobě části z automatické baličky krabic na papírové kapesníky, kterou ze stroje odmontovali pomocí malého šroubováku, za jehož zapůjčení vděčil spolužák Kopecký školníkovi Koutnému.
Ostatně nápad, že se během exkurze pokusí naprosto nepozorovaně odmontovat se stroje jednu součástku získal Kopecký také od něj. Nechal se totiž inspirovat jedním z takzvaných „chlapáckých“ příběhů, které pan Koutný vypravoval každému na potkání. 
A takových výletů bylo v průběhu našeho devítiletého působení na škole ještě mnoho. Kromě továrny na kapesníky došlo k průšvihu také na přehradě Orlík, kde jsme omylem do vody shodili průvodce; při prohlídce služebny policie České republiky poté, co Kopecký přikurtoval Andulu Pánkovou pouty k topení, a bez problémů se neobešla ani návštěva kravína v sousední vesnici. Tam se nám pro změnu povedlo vypustit z ohrady celé stádo krav. Všichni se ovšem shodnou na tom, že na výlet do zoologické zahrady v Liberci asi nic nemá.
Naše třídní učitelka měla vždy smysl pro preciznost a pořádek. Rozhodla se nevzdávat a zkusila vzít třídu deváťáku na nevinně vyhlížející prohlídku liberecké ZOO. „Autobus odjíždí v šest třicet ráno, tak koukejte, ať nejpozději ve čtvrt jste všichni na místě,“ upozorňovala nás odpoledne před tou legendární cestou. Samozřejmě, že se některým spolužákům její slova přes noc někam ztratila, a to, jak už to tak bývá, především těm, co to měli k autobusovému nádraží nejblíže. Odjezd plánovaný o půl sedmé se tak posunul až na sedmou. 
Když jsme po dlouhé vyčerpávající cestě, během které hrál Novotný na ukulele a Pešek mu k tomu falešně pěl, zastavili na parkovišti u zoologické zahrady, byl každý rád, že mohl opustit svoji sedačku. Začátek prohlídky probíhal bez náznaků jakéhokoliv nebezpečí. Poslušně jsme chodili okolo výběhů se zvěří, poslouchali výklad průvodkyně a doplňující poznámky naší třídní, které si jako nejchytřejší člověk pod sluncem prostě nemůže odpustit. Asi jsme museli vyzařovat naprosto jinou energií než obvykle při školní exkurzi, jelikož jinak by naši učitelku nikdy taková věc nenapadla. Byli jsme na konci prohlídky. „Tak, teď vám dávám hodinu a půl rozchod. Sejdeme se ve čtyři hodiny před pavilonem opic,“ řekla učitelka Ptáčková bez okolků. Třída propukla v nezkrotný jásot a během následujících deseti minut nebylo po nikom ani vidu, ani slechu.
Čekali jsme před pavilonem. Horáček okusoval salát z hamburgeru zakoupeného v bufetu, Malátná si hrála s jojem a trojice Kopecký, Novotný, Pešek stáli v hloučku a něco horlivě řešili. Byla tu celá třída. Jediný, kdo nám stále ještě chyběl byla paní učitelka Ptáčková. Ani v nejmenším se jí nepodobalo, že by přišla někam pozdě. Nezbývala nám tedy jiná možnost než se ji vydat hledat. Rozdělili jsme se do dvojic a začali krok od kroku, výběh od výběhu pročesávat zahradu. 
„To si děláš legraci?“ křičí udiveně do telefonu Marek Malý, který je se mnou při pátrací akci ve dvojici. „Rychle, poběž! houkne na mě. „Hej, ty jo, počkej, co se stalo?“ Odpovědi se mi dostalo až poté, co jsme doběhli k výběhu s antilopami. Všichni se smíchy málem káceli, a to včetně Touškové, která normálně nehne ani brvou. Naskytl se nám
neobyčejný pohled. Ve výběhu mezi těmi několika skákajícími zvířátky seděla pod stromem naše třídní a podřimovala. Bezpochyby, že si ji většina spolužáků začala fotit a natáčet. 
Za chvíli byl už na místě jeden člověk z personálu zahrady. Když se mu podařilo učitelku vytáhnout z ohrady, bylo nám všem divné, že stále spí. Novotný, Kopecký a Pešek se pořád smáli. „Ty vole, si jí toho dal trochu moc, ne?“ vyprskl najednou Kopecký a podíval se na Peška. Ten jen pokrčil rameny. „Já myslel, že se jí zbavíme jen na chvíli. Můžu já za to, že spí jak dřevo?“
Z tohoto podivného chlapeckého rozhovoru nakonec vyšlo najevo, že třídní nachytala kluky, jak se snaží krmit plameňáky a rozhodla se, že je chce mít po zbytek rozchodu pod stálým dohledem. Rozhodli se, že se jí účinně zbaví a poté, co ji v bufetu pozvali na limonádu, zakročili podáním prášku na spaní. Ovšem netušili, že bude mít až tak dobré účinky. Spala jako dudek, a tak ji strčili do výběhu antilop, nýbrž jim to připadalo navýsost vtipné. Před třídou pak dělali jakoby nic.
Krátká musela zavolat učiteli Součkovi, který byl toho času na školení nedaleko Liberce, aby se dostavil a odvezl naši třídu zpět do školy. Nadšený z toho nebyl, ale když viděl, jak nakládáme nehybnou Ptáčkovou do autobusu, chopil se vedení. Paní učitelka se probrala v polovině zpáteční cesty. Bylo jasné, že co se stalo, zůstalo mezi námi studenty, takže jediný, kdo se za celou situaci styděl byla naše třídní. Byl to takový trapas, že usoudila, že s námi už nikdy na výlet nepojede. Nepamatovala si z něj totiž skoro nic.
































































































































































Vymyslete zajímavý titulek a strhující háček (první větu či odstavec) k příběhu tak, aby čtenář byl "polapen" a chtěl hned číst, co bude dál.




Proč se učitelce Čížkové říká antilopa
„Ty vole, úča se válí u antilop,“ hlásí Novotný. Na výletech s naší třídou se vždycky stalo něco, proč jsme tam nejeli.
(Jiří Hlaváček)













































































Původní verze:

Spáč - napsala Magdaléna Víchová
Třídní výlety byly vždy událostí, která se zapsala nejen do paměti zúčastněných studentů a pedagogického dozoru, ale také zůstala uchována v hlavě všech zaměstnanců či náhodných kolemjdoucích v oblasti, kterou jsme se rozhodli poctít naší přítomností. Málokdy se to obešlo bez situace, již bych mohla nazvat trapnou, ba až skandální. Tak například v páté třídě jsme byli na exkurzi ve výrobně papírových kapesníků, ze které, jak se později zjistilo, díky docela nepříjemnému telefonátu vedoucího továrny, si několik studentů odvezlo suvenýr v podobě části z automatické baličky krabic na papírové kapesníky, kterou ze stroje odmontovali pomocí malého šroubováku, za jehož zapůjčení vděčil spolužák Kopecký školníkovi Koutnému. Ostatně nápad, že se během exkurze pokusí naprosto nepozorovaně odmontovat se stroje jednu součástku získal Kopecký také od něj. Nechal se totiž inspirovat jedním z takzvaných „chlapáckých“ příběhů, které pan Koutný vypravoval každému na potkání. 
A takových výletů bylo v průběhu našeho devítiletého působení na škole ještě mnoho. Kromě továrny na kapesníky došlo k průšvihu také na přehradě Orlík, kde jsme omylem do vody shodili průvodce; při prohlídce služebny policie České republiky poté, co Kopecký přikurtoval Andulu Pánkovou pouty k topení, a bez problémů se neobešla ani návštěva kravína v sousední vesnici. Tam se nám pro změnu povedlo vypustit z ohrady celé stádo krav. Všichni se ovšem shodnou na tom, že na výlet do zoologické zahrady v Liberci asi nic nemá.
Naše třídní učitelka měla vždy smysl pro preciznost a pořádek. Rozhodla se nevzdávat a zkusila vzít třídu deváťáku na nevinně vyhlížející prohlídku liberecké ZOO. „Autobus odjíždí v šest třicet ráno, tak koukejte, ať nejpozději ve čtvrt jste všichni na místě,“ upozorňovala nás odpoledne před tou legendární cestou. Samozřejmě, že se některým spolužákům její slova přes noc někam ztratila, a to, jak už to tak bývá, především těm, co to měli k autobusovému nádraží nejblíže. Odjezd plánovaný o půl sedmé se tak posunul až na sedmou. 
Když jsme po dlouhé vyčerpávající cestě, během které hrál Novotný na ukulele a Pešek mu k tomu falešně pěl, zastavili na parkovišti u zoologické zahrady, byl každý rád, že mohl opustit svoji sedačku. Začátek prohlídky probíhal bez náznaků jakéhokoliv nebezpečí. Poslušně jsme chodili okolo výběhů se zvěří, poslouchali výklad průvodkyně a doplňující poznámky naší třídní, které si jako nejchytřejší člověk pod sluncem prostě nemůže odpustit. Asi jsme museli vyzařovat naprosto jinou energií než obvykle při školní exkurzi, jelikož jinak by naši učitelku nikdy taková věc nenapadla. Byli jsme na konci prohlídky. „Tak, teď vám dávám hodinu a půl rozchod. Sejdeme se ve čtyři hodiny před pavilonem opic,“ řekla učitelka Ptáčková bez okolků. Třída propukla v nezkrotný jásot a během následujících deseti minut nebylo po nikom ani vidu, ani slechu.
Čekali jsme před pavilonem. Horáček okusoval salát z hamburgeru zakoupeného v bufetu, Malátná si hrála s jojem a trojice Kopecký, Novotný, Pešek stáli v hloučku a něco horlivě řešili. Byla tu celá třída. Jediný, kdo nám stále ještě chyběl byla paní učitelka Ptáčková. Ani v nejmenším se jí nepodobalo, že by přišla někam pozdě. Nezbývala nám tedy jiná možnost než se ji vydat hledat. Rozdělili jsme se do dvojic a začali krok od kroku, výběh od výběhu pročesávat zahradu. 
„To si děláš legraci?“ křičí udiveně do telefonu Marek Malý, který je se mnou při pátrací akci ve dvojici. „Rychle, poběž! houkne na mě. „Hej, ty jo, počkej, co se stalo?“ Odpovědi se mi dostalo až poté, co jsme doběhli k výběhu s antilopami. Všichni se smíchy málem káceli, a to včetně Touškové, která normálně nehne ani brvou. Naskytl se nám
neobyčejný pohled. Ve výběhu mezi těmi několika skákajícími zvířátky seděla pod stromem naše třídní a podřimovala. Bezpochyby, že si ji většina spolužáků začala fotit a natáčet. 
Za chvíli byl už na místě jeden člověk z personálu zahrady. Když se mu podařilo učitelku vytáhnout z ohrady, bylo nám všem divné, že stále spí. Novotný, Kopecký a Pešek se pořád smáli. „Ty vole, si jí toho dal trochu moc, ne?“ vyprskl najednou Kopecký a podíval se na Peška. Ten jen pokrčil rameny. „Já myslel, že se jí zbavíme jen na chvíli. Můžu já za to, že spí jak dřevo?“
Z tohoto podivného chlapeckého rozhovoru nakonec vyšlo najevo, že třídní nachytala kluky, jak se snaží krmit plameňáky a rozhodla se, že je chce mít po zbytek rozchodu pod stálým dohledem. Rozhodli se, že se jí účinně zbaví a poté, co ji v bufetu pozvali na limonádu, zakročili podáním prášku na spaní. Ovšem netušili, že bude mít až tak dobré účinky. Spala jako dudek, a tak ji strčili do výběhu antilop, nýbrž jim to připadalo navýsost vtipné. Před třídou pak dělali jakoby nic.
Krátká musela zavolat učiteli Součkovi, který byl toho času na školení nedaleko Liberce, aby se dostavil a odvezl naši třídu zpět do školy. Nadšený z toho nebyl, ale když viděl, jak nakládáme nehybnou Ptáčkovou do autobusu, chopil se vedení. Paní učitelka se probrala v polovině zpáteční cesty. Bylo jasné, že co se stalo, zůstalo mezi námi studenty, takže jediný, kdo se za celou situaci styděl byla naše třídní. Byl to takový trapas, že usoudila, že s námi už nikdy na výlet nepojede. Nepamatovala si z něj totiž skoro nic.

Žádné komentáře:

Okomentovat