24. prosince 2019

Co když to tak bude - napsala Martina Švecová

Eva se probudila vlastním výkřikem. Ještě nějakou dobu jí před očima vířily obří zářící hvězdy, hory pestrobarevných balíčků a davy mačkajících se lidí. Chvíli jí trvalo pochopit, kde vlastně je. Propocené krepové pyžamo ji začínalo studit a to jí pomohlo, aby se skutečně probrala.
„Ufff, to byl ale úděsný sen.“ prohodila polohlasně.
Standa se vedle ní zavrtěl a otevřel oči.
„Dobré ráno miláčku. Vlastně krásný Štědrý den.“
„Zatím jen štědré ráno. Ještě nás čeká spousta práce.“
Políbila ho s úsměvem na nos. Už byla definičně zpět. S úlevou strčila bosé nohy do kostkovaných papučí a vyšla z ložnice.
Hned za dveřmi do ní vrazila malá Janička.
„Mami, mami! Ježíšek nám přes noc přinesl krásný stromeček. Pojď se podívat. Hele.“ táhla ji za rukáv za právě odhaleným tajemstvím. „Ale nejsou tam dárky.“ dodala trochu zklamaně.
„Dárky přece nosí Ježíšek až večer, po večeři. Ty malá popleto.“
Janička taky schytala jednu pusu na nos a snažila se ze všech sil rozpomenout, jak to s tím Ježíškem vlastně je.
„Ty jsi popleta mami, dárky přece nosí Děda Mráz. Soudružka učitelka nám o něm četla včera před spinkáním.“
Eva raději pustila rádio s další dávkou „Vánoce, vánoce přicházejí“. Komentovat propagandu soudružky učitelky neměla v úmyslu, zvláště ne dnes.
Po snídani vyrazili všichni tři na kopec za domem sáňkovat. Vrátili se promočení a příjemně unavení. Cestou si popřáli s mnoho sousedy a přáteli krásné svátky.
Den ubíhal a kolotoč štědrovečerních příprav se pomalu roztáčel. Standa zápasil v koupelně s kaprem, který se své pozemské pouti nechtěl vzdát bez boje. Janička nenápadně otrhávala ze stromečku několik čokoládových zástupců z kolekce od závodního výboru ROH. Eva loupala brambory na tradiční salát, ale z hlavy stále nemohla dostat dnešní podivný sen. Vypadalo to taky na Vánoce. Ale atmosféra nebyla sváteční, spíš děsivá. Všichni se někam hnaly, v rukou spousty barevných tašek, spěchali, nezdravili se, neznali se…
„Bitva ukončena. Kdo mi pomůže s obalováním!“ vytrhl ji z zamyšlenek Standa a položil před ni dokonale staženého šupináče. Eva se na něj usmála.
„Já, já, já!“ přiřítila se za okamžik Janička se známkami ROH kolekce na většině těla.
Za chviličku bylo hotovo. Eva usedla k vánočnímu stolu ve vlastnoručně ušitých modrých dederonových šatech a Janička vyměnila čokoládové maskování za zelenou sukýnku s laclem.
Na stromečku hořely svíčky a pod ním vykukovaly čtyři balíčku. Po bleskurychlé večeři se Janička netrpělivě vrhla k tomu největšímu dárku.
„Je tu na začátku J, jako Jana. Tak je pro mě!“ opatrně rozbalila světle žlutý balicí papír a obdivně vypískla nad sněhobílým kočárkem s krásnou zlatovlasou panenkou. Cíleně hledala další balíček s písmenem J a povedlo se. Za chvíli už jí maminka předčítala z knížky O letadélku Káněti.
Když si Eva rozbalovala svůj dárek, zádumčivě sledovala Janičku, jak si s rozzářenýma očima ukládá k panence do nového kočárku i své dva plyšové medvědy.
„Nejsi nějaká smutná?“ zahleděl se na ni Standa.
„Nejsem. Právě naopak. Ale to ten můj dnešní sen. Nějak se ho nemůžu zbavit. Bylo v něm spousta blikajících světel, zářivých reklam a unavených lidí. Děti pod stromečkem měly obrovské hory dárků, rvaly z nich papíry a ani se pořádně nepodívali, co je v nich. Jen braly další a další. Nakonec z toho všeho zbyla jen velká kupa odpadu.“
„Třeba umí tvé sny předpovídat budoucnost.“ nadhodil Standa.
„Nestraš.“ namítla Eva. Potom však zasmušile dodala.
„Ale, co když to tak bude…“

Žádné komentáře:

Okomentovat