7. listopadu 2019

Zázraky stvoření – napsala Jana Faitová

Sedím na terásce hotelového pokoje a okouzlená se kochám výhledem do zahrady. Neskutečné, skoro zázračné. Na dosah ruky mám staleté ibišky s květy velikosti dezertních talířků. Kousek dál exempláře fíkusů, dracen, agáve a juky, pro které jsou pokojové rostliny v našem obýváku jen chudé příbuzné. Mňam, božská mana! Při tom všem pozorování ještě baštím nektarinku.
Tady na jihu je všechno ovoce daleko čerstvější a voňavější. Takové nepoválené po kamionu, nemučené ve skladu supermarketu, prostě zázrak. Její šťáva mi teče po rukách, jak chutná, se nedá ani vypovědět. Jsem snad už v ráji?!
Fuj, to jsem se lekla! Můj úlek v prvním momentě rychle vystřídá úžas. Na dveřní síť, pár centimetrů od ramene, mi přistálo saranče jako kráva. Teda pardon, jako kůň. Přesně takový, jakého znám z dětství z knihy Ferda Mravenec od Ondřeje Sekory. Nektarinka je, věřte, ve chvíli zapomenuta. Tak to seš ty, kdo tady s kamarády dělá ve dne v noci rámus! Rámus, který hravě konkuruje zvukům klimatizace i přilehlé křižovatky. Prohlížím si poprvé v životě z blízka tohle deseticentimetrové zvíře a doufám, že mi nebude chtít ochutnat hlavu. Je přece býložravec, ne? Pamatuju si to ze školy dobře? S krvelačnou cikádou bych rozhovory nevedla.
Za pár dní u moře jsem takových zázraků ze světa zvířeny objevila vícero. Duhové ještěrky běhající po vyhřáté zdi balkonu jsem si už pojmenovala. Soupeří o moji přízeň s netopýrem, taky s megakrkavcem a hrdličkou cukrující na palmě proti oknu. Povídáme si a žijeme v naprosté symbióze. To hejna útočících komárů, nereagujících na levandulový olej, zas takovým zázrakem nejsou. Doprohlížím koníka a musím do bezpečí.
A je to! Poslední sousto nektarinky už dávám na pokoji. Přece se nenechám agresivními sosáky uštípat k smrti. Klimatizaci zapínám na příjemných 27 stupňů. Ne, to není vtip, ujišťuju se. Venku je stále ještě pětatřicet. Po osvěžující sprše zalehnu a nechám si zdát o nebi bez mráčku, šumění moře, vyhřátém písku, hlaďoučkých oblázcích a o girlandách buganvílií, nestydatě se deroucích do všech výhledů. Těším se! Brzy ráno se na ten zázrak, kterým pro mě, suchozemce, přímořská scenérie je, zase půjdu podívat.

Žádné komentáře:

Okomentovat